Bílá Hora

Anotace k vydání 2020:
V Bílé Hoře uvádí autor domácí názory a spory do širšího kontextu evropského ducha tragické epochy. Kniha proto nevychází vstříc ani jedné z ideologicky rozvášněných stran.

Povstání „českých stavů“ (mezi jehož účastníky nacházíme polovinu Němců) bylo totiž ze všeho nejvíc konfliktem dvou německých panovníků českého království, podníceným náboženským fanatismem některých vůdců. Bylo zbytečnou tragédií, u jejíchž kořenů stál vliv nepatrné nezodpovědné menšiny. Porážka na bitevním poli ovšem ukončila českou státnost, ale ta se vytrácela už od volby prvního Habsburka na český trůn (1526). Šlechtická republika jako možné řešení nepřipadala vzhledem k mocenským poměrům v úvahu. Případné vítězství stavů by bylo vedlo k pronásledování katolíků, jako se to dělo v letech 1618–20. České země by se byly dostaly do vleku luteránského Německa a je pravděpodobné, že by byly poněmčeny.

Násilnou rekatolizaci většinového nekatolického národa (z 80 procent!), výsledek amorálního německého augšpurského míru „cuius regio eius religio“ (1555), považuje historik za naprostou pohromu, která se vyznačovala hromadným lámáním charakterů a odměňováním kariéristů. Takové bylo šílenství Evropy. Pekař odmítá ideologizaci dějin, „temno“ je nesmysl, a vyjadřuje obdiv k barokní kultuře, jak se u nás rozvinula po třicetileté válce: „Historik musí připustiti také, že barok, jenž s vítězem vstoupil jako nový duševní vládce do dobytého Českého království, nesl s sebou velmi silný živel kulturní. Ten netkvěl jen v jeho estetickém bohatství..., ale záležel i v citovém důrazu... Barok dal svými stavbami, svými bezpočetnými sochami... nesmazatelný ráz české krajině, vtiskl i lidu v příbytku, kroji, písni, ba v cítění i životě pečeť svou, stvořil… svět Babičky, v němž naučili jsme se shledávati, cos specificky českého a z něhož vyšly poslední generace našeho národa. (…) Popírám, že s vítězstvím protireformace počíná se v duševním životě země jediná bezútěšná poušť… kdo přihlédne blíže, najde v době protireformační vedle hojných svědectví duševního úpadku, šířeného násilím autority začasté omezené, také doklady mravní snahy, stopy duchovní vzpoury, která musí státi tím výše v našem obdivu, čím pohotovější a bezohlednější byl duch útisku, jemuž se odvážila čeliti…“
-------------------------------------------------------------------------------------
Anotace k vydání 1921:
Práce tato náleží k literatuře, která vznikla pod dojmem třistaletého výročí české stavovské revoluce. Základem jejím je jednak řada statí, jež vyšly v květnu a červnu r. 1918, tedy ještě za války, ve fejetonu „Národní Politiky“ (titul jejich „K velkému výročí“ nese i knižní otisk jejich, vyšlý v sbírce nakladatele B. Kočího „Naše vzpomínky“, č. VI. na podzim r. 1920) a potom šestnácte fejetonů, otištěných v témže deníku v říjnu až prosinci 1920 pod nadpisem: Po Bílé Hoře. Část prvá, jež obírala se příčinami české katastrofy, vyšla k třístému výročí defenestrace, část druhá, líčící následky její, psána byla k výročí bělohorské porážky. Odtud jest vysvětliti časové narážky vstupních úvodů obou kusů, jež jsem ponechal beze změny.

Přítomné knižní vydání je na rozdíl od tisku v „Národní Politice“ rozličně doplněno a opraveno. Podstatnějšímu rozšíření a vzdělání podlehla zejména část první, pojmenovaná nyní „Cestou k Bílé Hoře“. A to nejen proto, že zdálo se mi nutným srovnati ji povahově s oddíly dalšími (t. j. opříti její úvahové výklady víc materiálem datovým), ale i proto, že některé její problémy (např. otázka poněmčení české předbělohorské společnosti) potřebovaly po mém soudu výkladu plnějšího.

Snažil jsem se, abych jak formou výkladu, tak věcným obsahem jeho přiblížil velkou tragedii našich dějin zvýšenému zájmu a opravdovému porozumění čtenářovu a abych v zápasu dohadů, mínění, důvodů, ba i lásek a nenávistí dopracoval se k pojetí, které nezávislému a pouze po pravdě poznání toužícímu muži jeví se nejpřijatelnějším. Nespokojencům z prava i z leva odpovídám předem: Věřím, že jdu správnou cestou a že práce budoucí mé stanovisko v podstatě potvrdí.

Výčet literatury, jíž užíti třeba, najde čtenář v pracích mých posledních předchůdců. Je to Kamila Krofty Bílá Hora (1914) a Hanuše Opočenského Protireformace v Čechách (1914). Co by nad to bylo uvésti, týká se (kromě dvou nebo tří menších příspěvků) především oddílu: Emigrace, v němž (po prvé v naší literatuře) snažím se postihnouti historii politického snažení českých exulantů v celkovém přehledu. Kromě známých prací Kvačalových prospěla mi tu i jubilejní literatura o Komenském z podzimu r. 1920.