Siréna : Havířská balada

Podtitul: sonda do nitra dělnické matky, založená jako podobenství o vítězství nad ranami osudu

Jednoznačně jeden z nejlepších románů napsaných v období první republiky. Naneslo se na něj, tak jako na spisovatelku samotnou, tolik ideologického balastu (s nemalým přispěním autorky), že bude velmi těžké ho někdy setřít! Majerová sleduje v Siréně (1936) čtyři generace rodu Hudců, s nimiž projde celou tu dobu velkých změn města a kraje. Na počátku stojí v hlubokých středočeských lesích několik milířů, vedle stovek jiných, a o ně se stará první z významných Hudců, Josef. Josef Hudec počíná robustní a barvité vyprávění o Kladnu, kladenském kraji a jeho lidech. A to byli především havíři a později hutníci a oceláři. Tak rozsáhlé dílo nemohlo vzniknout za krátkou dobu. Spisovatelka se na něj připravovala celá dvě desetiletí; sbírala velké množství materiálu: vyhledala dobové novinové články, probírala se úředními záznamy, listovala v kronikách a zaznamenávala vzpomínky pamětníků. Bylo by obtížné i pro zkušeného autora, kterým Majerová už byla, zvolit takový literární tvar, který by udržel kompaktnost jak vnější, tak především vnitřní výpovědi díla. Zvolila střídání několika stylů: dopisy, novinové reportáže, deníky a klasické románové postupy. Původně zamýšlela autorka Sirénu jako těsnější soubor povídek, jemuž by dominovala povídka Parta na křižovatce (samostatně vyšla v roce 1931). Nestalo se tak a román byl přijat velmi pozitivně. Čtenáři se začali ptát na genezi Sirény a spisovatelka ráda vycházela čtenářům vstříc. A tady je možná počátek nanášení zbytečného balastu, který "dusí" tohle živé a umělecky výjimečné dílo dodnes.