Kronika ohlášené smrti

Jenom pár hodin po svatebním obřadu „vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu, překrásnou Angelu Vicariovou, jejím rodičům. Rozrušená rodina ji přinutila uvést jméno prvního milence - nevěsta nebyla pannou... A její bratři se zařeknou, že Santiaga Nasara zabijí, protože zhanobil jejich sestru. Jestliže však každý v městečku tuší, že k vraždě dojde, proč nikdo nic nepodnikne, aby je zastavil? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která tohle strpí.
Svou Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval García Márquez jako kriminální román v tradičním slova smyslu. O vraždě se totiž dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je nevinnou obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme až otřesně sami sebe, protože i my přihlížíme dennodenně působení zla, a i když s ním sebevíc nesouhlasíme, podléháme strachu, pohodlné lhostejnosti a mravní ochablosti, neděláme nic a stáváme se vinni.