Mise Afghánistán

Tato kniha je spíš pro mediky. Většinu knihy tvoří popis operací, ze kterých mi bylo skoro špatně. Mnoho odborných termínů je také za hranicí srozumitelnosti. Literárně taky nic moc.

Uvolněný styl Tomáše Šebka mám moc ráda, když čtu jeho knihy, mám pocit, jako by seděl proti mně a vyprávěl mi, co zažil. Někdy jsou úkony popisovány spíše pro odporníky, ale to mi umocňuje to, že mi to autor celé vypráví, protože tak by to prostě popisoval. Necenzuruje se, nechce se čtenáři zalíbit. Co se týká samotného tématu mise v Afghánistánu - děti do války nepatří. Obdivuji, jak se s tím všechen lékařský i nelékařský personál zvládá popasovat. Tenhle typ knih potřebujeme, aby si člověk vážil toho, co má.

[audiokniha]
Hrdost i marnost ve výbušném koktejlu.
Tak bych asi charakterizovala styl a obsah jednou větou. Po Trachtově Tichém dechu dost rozdíl v pohledu na situaci. Mimo jiné i díky osobnostem těchto dvou doktorů. Navíc zde šlo o válečnou medicínu se vším všudy. Břitký Šebkův styl by mi nevadil, dokážu si celkem jasně představit stres, vyčerpání, sahání si na dno sil i beznaděj těchto misí. Asi trochu i chápu, co tento druh pomoci doktorovi bere i dává.
Lukáš Hlavica načetl jistě perfektně. Jen ještě trochu zvýraznil jadrný styl do lehké bohorovnosti, že mi o ouško cvrnkala doktorská arogance, ze které bych Tomáše Šebka asi nepodezřívala, ale celkový dojem mi to nepatrně pokazilo. Byly totiž chvilky, kdy mi naskakovalo okřídlené klišé "řezník no". Promiňte Tomáši, před Vaší odvahou a nasazením se přesto hluboce skláním❤️

Dávám pět * ale to až po pár letech co mi kniha ležela v knihovně jako těžko čitelná. Te´d jsem se však začetl jednak vzhledem k eskalaci zájmu o "Afgoš" v důsledku nedávného "Pádu Kábulu" , jednak taky v důsledku jistého odborného zájmu. A právě tady jsem musel nasadit minimálně dvě hvězdy... ryzí myšlení chirurga stojícího nad krvácejícím pacientem s penetrujícími ránami a roztříštěnýmií kostmi... pochyby a improvizace, válečná medicína v širokém spektru v takříkajíc přímém přenosu deníkových záznamů... není v současné době moc podobné literatury. Tady pominu autorovo občasné sluníčkaření i to že materiál byl nasbírán za "pouhých pár týdnů" ( "po půl roce v cizině se máme o čem bavit" - ale chirurgové tak prostě jezdí, na mnohem kratší mise než jiní lékaři bez hranic, internisti nebo praktici) . Jinak plus je taky svérázný chirurgický humor, vtipné termíny a hlášky jako " dát si dvacijáš" a podobně. Na druhé straně obdivuju laické čtenáře, kteří se dokážou popisy "chirurgické řezničiny " prokousávat.