Když se fantazie spojí s realitou

Haruki Murakami je jedním z nejznámějsích japonských spisovatelů u nás. Jeho díla kombinují sny a realitu. Novinka Město a jeho nejisté zdi, která volně navazuje na Konec světa & Hardboiled wonderland.

Kniha je rozdělena do tří částí. Bezejmenný protagonista promlouvá v autentické ich-formě plné melancholických popisů vlastních emocí a (ne)obyčejností svého života. V sedmnácti letech se poznal o rok mladší dívku, do které se bezvýhradně zamiloval. Jejich platonická dostaveníčka se sestávala z jejího líčení fantaskního města za zdí, do něhož může člověk vstoupit pouze v případě, že se vzdá vlastního stínu. V první části se tedy seznamujeme s vypravěčovým náctiletým naivním já, které prožívá první neochvějný romantický cit. V druhé části sledujeme jeho dospělý život plný všedních momentů a vroucí lásky ke knihám. Třetí část je na pomezí reality a fikce a i přestože jsem přečetla téměř všechny Murakamiho romány, zůstává pro mě děj poslední knihy tajemstvím marně se snažím ho pochopit, jakoby chyběl poslední dílek skládačky.
Dechberoucí stylistika a autentické popisy emočního strádání jsou sice čtivé, ale autor nechává čtenáře protentokrát tápat až příliš. Co se vlastně hlavnímu hrdinovi stalo? Trpí snad podivnou duševní nemocí nebo sní za bílého dne? Mnoho otázek zůstává nezodpovězených a jako celek román nefunguje. Líčení světa za zdí, kde neexistuje čas a aktér se večer co večer vrací do místní knihovny, kde pomocí hendikepovaných očí luští staré sny je epické, ovšem hlavní myšlenka spisovatele se ztrácí. Co tím vším chtěl říci? Co má symbolizovat zeď kolem města? Snad hlubiny našeho vědomí? Můžeme se pouze domnívat, Murakami nechává naše domněnky bez vysvětlení a tím vezme radost z rozuzlení. Symbolika nevinnosti mladé dětské duše je paralelou k nevinnosti lidí za zdí, kteří jsou oproštěni o svůj stín. O čem vlastně mluvíme, když mluvíme o stínu? Je to metafora pro úzkosti nebo se opravdu jedná o stín?

Stěžejním tématem je bezesporu stárnutí a omezená délka lidského života. Město a jeho nejisté zdi by se také dala pochopit jako glosa o aktuální lidské společnosti, která pouze pracuje a spí a zapomíná žít a těšit se z běžných věcí jako je krásné počasí či výtečné jídlo. Celé naše bytí stojí pouze na povinnostech a radosti se vytrácejí. I když se jedná o zásadní teze, jejich význam se ztrácí v záplavě zdlouhavých popisných pasáží a motivů, které ani jako přední fanoušek japonské literatury, nejsem schopna rozluštit. Tentokrát si mě můj oblíbenec nezískal a dočetla jsem pouze z povinnosti. Snad budou další díla rovněž tak kvalitní jako předchozí magicky laděná jako například Kronika ptáčka na klíček nebo Komturova smrt.

Zdroj: autorský text i fotografie