Boj proti šátku a konvenci

Začátkem března do Prahy zavítala francouzská spisovatelka íránského původu Abnousse Shalmani (r. narození 1977), aby představila svůj debutující román Chomejní, Sade a já (ve Francii vyšel v roce 2013), ve kterém popisuje svůj dosavadní život plný strastí a slastí. Její celoživotní filosofii a postavení vůči svázanému islámu dobře vyobrazuje už jedna z prvních historek z dětství, které se v knize objevují.

V době, kdy se v Íránu po revoluci zvolením ajatolláha Chomejního začínala zpřísňovat náboženská a společenská pravidla a ženám bylo uděleno nařízení striktního zahalování se, které bylo na ulicích přísně kontrolováno, se coby šestiletá Abnousse začala především proti ženskému zahalování bouřit. Velmi uvědomělé a chytré dítě dokázalo vnímat toto bezpráví již v útlém věku nadmíru procítěně. Událo se tomu tak i díky změněné náladě na ulicích, ve škole, ale především uvnitř její rodiny.
A tak se malá Abnousse pouští do boje. Vždy když skončí škola, strhává ze sebe mladá dívenka konzervativní školní uniformu včetně spodního prádla a přebíhá za mohutné podpory spolužáků nahá školní dvůr až do přistaveného auta jejích rodičů, které ji odváží domů. Tento čin jí přináší tak velký pocit svobody, že celou tuto scénu opakuje ještě několikrát. V malém těle se začíná rýsovat silný individualismus, radikální postoje proti režimu, láska k ženskému tělu, nenávist k těm, co se ho snaží skrývat, ale především názory, které jí od ostatních silně vyčlení. Přestane vyhovovat veškerým měřítkům a lidé se jí budou stranit a odmítat její společnost.

V 80. letech je Shalmanina rodina, která měla velmi liberální postoje, které nevyhovovaly novému režimu, nucena se odstěhovat pod hrozbou perzekuce z Íránu do Paříže. Francie je pro Abnousse země zaslíbená, země vysněná. Ale vše není tak růžové, jak se na první pohled zdálo. I zde nachází mladá dívka pořádnou dávku zklamání. Pro své okolí je stále šokující, nezvladatelná a divoká, příliš svá a příliš individualistická, která se nehodlá nikomu přizpůsobovat a ustupovat ze svých pevných postojů a názorů.

Abnousse se tedy v Paříži začne více než kdy dříve upínat k literatuře. Čím kontroverznější, tím lepší. Vyhledává literaturu plnou sexu, oslavující ženskou nahotu, oslavující silné ženy, oslavující násilí. Obrovské zalíbení nachází od prvního literárního setkání v markýzovi de Sade, ze kterého se nezdráhá na veřejnosti citovat, a svými výroky neznechucuje pouze něžné pohlaví, ale i mladé muže, pro které tím ztrácí veškerou atraktivitu.
Autorka ve svém autobiografickém románu zachycuje v prolínajících se kapitolách z dětství a dospívání s kapitolami z nedávné minulosti (až do roku 2013) své postoje a příčiny útlaku muslimských žen. Nebojí se připustit, že ženy ji takřka vždy v životě zklamaly, chybí jim boj a nápaditost a až příliš často se podřizují mužům, zároveň jsou prostopášné a vyčítá jim, že raději by žena ženě vyškrábala oči, než aby v rámci konkurence držely při sobě a postavily se jako vzdor mužům a zastaralým tradičním vzorům chování.

Autorčiným životním vzorem je její otec, který ji vždy ve všem podporoval, dovedl ji k literatuře, hájil svoji dceru, byl k ní velmi liberální a shovívavý. I na jeho popud začala do sešitů postupně zaznamenávat své myšlenky, na jejichž bázi vznikla autobiografická zpověď Chomejní, Sade a já, kterou otci věnovala.

Vlivem zápalu pro téma se Salmani nevyhne častému opakování svých myšlenek, které, pokud je nečte alespoň z poloviny pro stejné téma zapálený čtenář, by mohly po čase začít nudit. Vše ale vynahrazuje fakt, že Abnousse Salmani je velmi silná a sebevědomá žena stejně jako spisovatelka, která svou knihu využívá jako jakousi agitaci vůči všem ženám a především k těm muslimským, aby se nebály světa mužů a našly v sobě stejnou sílu, jako v sobě objevila ona sama, a vzepřely se všem konvencím a zaběhnutým tradicím, která se nebojí postavit do pozice vzoru.