Radoslav Nenadál

„Přivedl" k nám Styronovu Sophiinu volbu, Thurberova Filozofa a ústřici, Irvingův Svět podle Garpa, Forstrova Maurice, Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje a celou dlouhou řadu knih anglické a americké literatury převážně dvacátého století.

Narodil se v Šumperku, ale srdcem a duší je staroměstský obyvatel. Do Prahy na Staré Město se s rodiči přestěhoval už v dětství a hned mu učarovaly rázovité staroměstské postavičky, svérázné figurky, o nichž tak pěkným a originálním stylem už více jak dvacet let píše. Než se k vlastnímu psaní dostal, vybudoval si pevnou pozici mezi českými překladateli a některé jeho překlady slouží jako „učební text" pro mladé a začínající překladatele už několik desetiletí. Přes dvacet let vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy anglický jazyk a později anglickou a americkou literaturu, jako jeden z jejích nejlepších znalců u nás.

„Nedávno vyšlo najevo, že jsem přeložil kolem padesátky knížek, nepočítaje překlady pro časopisy. To číslo ale mnoho neříká, záleží na rozsahu a obtížnosti díla. Taková Styronova Sofiina volba mi dala hodně práce nejen svým rozsahem, měla na pět set stránek, ale i náročností textu... Byl jsem nad tím příběhem z koncentračního tábora smutný hned dvakrát. Poprvé při práci a podruhé, když kniha vyšla a na fakultě mne z některých kateder osočovali, že prý propaguji nepřátelskou kulturu. Padlo dokonce slovo o pornografii... V minulém režimu to nebylo jednoduché. Můj překlad knížky Svět podle Garpa přes dva roky čekal, než se mnou podepsali smlouvu. Do tiskárny se knížka dostala jen díky tomu, že odpovědný redaktor kamsi odjel a zastupovala ho paní, která nevěděla, oč jde. Se strachem jsme čekali, co z toho bude, ale protože kniha měla velký úspěch, prošlo nám to. Celkem však na tu dobu rád vzpomínám. Přeložil jsem Steinbeckovy Hrozny hněvu, některé prózy Hemingwaye, dvě knihy povídek slavného humoristy Jamese Thurbera. Koho bych ještě jmenoval? Třeba Stonea, Melvilla - jako autor jsem se od takových pánů spisovatelů hodně naučil."

K vlastnímu psaní se dostal téměř až před důchodem. Věděl, že jeho parketou je hutnější vyjadřování, proto se zaměřil především na povídky a novely. Tím prvním svazkem byla v roce 1985 Rakvářova dcera a jiné prózy. Rozčeřila tehdy hladinu českého literárního rybníčku ...

„V nakladatelství nechtěli mé "hrdiny" pohybující se spíš na okraji společnosti, nelíbilo se, jak si úporně hájili svou jinakost, i když tím byli sebesměšnější, a nelíbil se ani můj styl: humor, až ironie, hořký smutek a možná i clona slzí. Naštěstí mne to neodradilo a já zachytil pražské Staré Město a obyčejné lidi, kteří tu prožívali své osudy bez ohledu na tehdejší politické poměry. Dneska už je tu nenajdete. V Ungeltu, kde se za mého dětství normálně bydlelo, nepotkám svérázného souseda, ale jen samé cizince a narkomany. Tím víc mne těší, když někteří čtenáři občas naleznou v mých povídkách své osudy. Jedna paní za mnou například přišla a tvrdila, že je rakvářova dcera, i když její otec nedělal rakve. Já na to s vážnou tváří: Poslyšte, to by vám muselo být nějakých devadesát..."

Staré Město se mu stalo osobně a literárně osudným. Nacházel zde pro čtenáře nevyčerpatelný fond „neskutečných" figurek. Jeho oko je k vlastním postavám kritické, ale zároveň laskavé a chápavé. Rozumí jejich chování, vyřeší s nimi jejich trable, uzavře spravedlivě jejich osud. Není z těch autorů, které postavy načrtnou a pod vlivem různých autorských schválností je nechají napospas čtenářům, kteří ani kolikrát nevědí, co si s nimi počít a zakončí četbu slovy: „Tak tomu jsem nerozuměl... Asi jsem pitomej... Musím ještě víc číst..."

Celá ta řada lidiček, kterými zmítá doba, politika, vůbec celý ten společenský mechanismus, je už dnes po patnácti knížkách pěkně dlouhá. Bohužel jeho knížky zůstávají téměř na okraji zájmu odborné veřejnosti.

„Ti (kritici, pozn. FB) jsou někdy úplně vedle. Přečtou toho tolik, že už je to nebaví, nedovedou mít z četby radost a estetický požitek. Jen se v tom pošťourají a hlavně kritizují. Zvykl jsem si na to a už mě to neirituje. Samozřejmě velkou roli v tom hraje i moje uzavřenost. Nechodím do literárních kaváren, nemám žádné literární přátele. Osobně jsem očekával dobu volného soutěžení, kdy bude rozhodovat pouze kvalita, zatím tomu tak není. Ale mně stačí, že za mnou stojí ten můj text."

Měl odvahu napsat novelu o vztahu dvou mužů: „My tě zazdíme, Aido", kde s precizností, smyslem pro detail, jazykové a stylistické zvláštnosti a citem pro atmosféru vytvořil panoptikální svět pražských homosexuálů v osmdesátých letech minulého století. Stejně tak věrohodně , i přes vědomí, že bude nařčen ze zaujatosti, vykreslil prostředí a lidi na vysokých školách, celý ten složitý a neprůhledný svět vzdělanců, polovzdělanců a „vzdělanců"

„Na fakultě jsem poznal ... ženy, vědkyně, které celý život pracovaly na přípravných pracích k přípravným studiím a nic z nich nevypadlo. O těch jsem s jistou ironií také napsal a kolegyně se na mne hodně škaredily."

Má v šuplíku několik hotových povídek, připravených k vydání, ale nakladatelství kladou osmdesátiletému zkušenému autorovi a prvotřídnímu překladateli pro něj obtížně překročitelné podmínky. Přeji si, aby tomu tak nebylo napořád a abychom se s jeho knížkami ještě několikrát setkali na pultech knihkupectví...

Mám svůj okruh čtenářů a rozumím si s nimi, protože píšu o tom, čím žijí a co je trápí. Myslím, že umění není určeno k rychlé spotřebě jako třeba pečivo. Někde zůstane a lidí si k němu časem cestu najdou."

Pozn. : V článku jsou použity ukázky z rozhovoru pro Týdeník Rozhlas 32/2002.