Winston Spencer Churchill

Obě civilizace se střetly u Ummdurmánu na březích Nilu: na jedné straně horda pouštních islámských fundamentalistů, na druhé dobře vycvičení křesťanští vojáci Větší Británie spolu s egyptskými a súdánskými pomocnými sbory. Rozdíl mezi nimi byl patrný už z toho, jak se obě strany sešikovaly. Derviši, jejichž počet dosahoval dvaapadesát tisíc, se rozestavěli po pláni pod pestrými černo-zeleno-bílými prapory a utvořili bojovou linii dlouhou pět mil. Kitchenerovi muži - bylo jich asi dvacet tisíc - stáli těsně vedle sebe v osvědčených čtyřhranných útvarech, zády k Nilu.
Z britských řad vše sledoval třiadvacetiletý Winston Churchill, armádní důstojník vychovaný v Harrow, který sice měl být tou dobou v Indii, ale zařídil si účast na Kitchenerově výpravě coby vojenský korespondent listu Morning Post, což bylo postavení, které se statutárně rovnalo kapitánu jezdectva. Když začalo svítat, poprvé před sebou uviděl nepřítele:

Náhle jsem si uvědomil, že celá ta masa je v pohybu a rychle postupuje. Emírové cválali kolem svých šiků a před nimi. Zvědové a hlídky se rozptýlili po celé linii. Potom začali křičet. Byli ještě celou míli vzdáleni od kopce a před sirdarovou armádou je kryly terénní vlny. Jejich pokřik slyšely, byť slabě, oddíly u řeky. K nám, kteří jsme je pozorovali z vrcholu kopce, však doléhal ohlušující řev ve vlnách jako sílící poryvy větru a moře před bouří.... Jedna skála, jedna písečná duna za druhou mizely v lidské záplavě. Bylo načase vyrazit.

Odvaha dervišů udělala na Churchilla hluboký dojem. Vycházela ze zapáleného náboženského nadšení: pokřik, který slyšel, byl ve skutečnosti zpěv: La llaha illa llah wa Muhammad rasul Allah - Je jeden Bůh a Mohamed je posel boží. Bitva však nebyla zcela bez rizika ani pro jejich protivníky. Později opravdu nastal okamžik, kdy jen pohotový zásah Hectora Macdonalda - v rozporu se sirdarovými rozkazy - odvrátil těžké britské ztráty. V zásadě však derviši neměli šanci proti "mechanickému rozsévání smrti, které kultivované národy světa přivedly k tak děsivé dokonalosti", jak bitvu popsal s notnou dávkou ironie Churchill. Britové měli Maximovy kulomety, pušky Martini (zadovky), heliografy a na řece za britskými jednotkami kotvily dělové čluny. Pravda je, že i derviši měli několik kulometů; většinou však byli závislí na starodávných mušketách, oštěpech a mečích. Churchill živě popsal nevyhnutelný výsledek:

Maximovy kulomety vyčerpaly všechnu vodu v chladičích a několik jich museli Cameronovi skotští horalé polévat z polních lahví, aby mohly pokračovat ve své smrtící práci. Prázdné nábojnice s cinkotem dopadaly na zem a vedle každého střelce tak vznikaly malé, ale neustále se zvětšující kopečky. Na protější pláni se po celou tu dobu kulky prodíraly masem, tříštily a štěpily kosti; krev se řinula z hrozných ran; udatní muži zápolili v pekle svištícího kovu, vybuchujících granátů a výtrysků písku - trpěli, zoufali si, umírali... Útočící derviši padali v hromadách přes sebe. Zadní řady se zastavily, kolísaly.

(kousek z kapitoly Účinnost maxima z knihy Nialla Fergusona Britské impérium)