Životopis - Jiří Stránský:
Jiří Stránský (* 12. srpna 1931) je český spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel a skaut.
Jiří Stránský pochází z pražské patricijské rodiny, po svém otci má aristokratické předky (Stránští ze Zapské Stránky), z matčiny strany je vnukem meziválečného československého předsedy vlády Jana Malypetra. Mezi jeho příbuzné patří i zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík.
Studoval gymnázium, měl maturovat v roce 1950, byl však ze školy těsně před maturitou z politických důvodů vyloučen. Živil se pak manuálně, později nastoupil do tiskového oddělení pražského propagačního podniku, kde pracoval až do odvodu do lidové armády k PTP útvarům. V lednu roku 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady. Za tento vykonstruovaný zločin byl komunistickou justicí odsouzen na osm let vězení. Ve vězení prošel několik pracovních táborů včetně jáchymovských uranových dolů. Roku 1960 byl amnestován. Po propuštění se živil jako kopáč u Vodních staveb, od roku 1965 pracoval u Benziny, při této práci externě spolupracoval jako asistent s filmovým studiem Barrandov. Roku 1974 byl za krádež[zdroj?] odsouzen na tři a půl roku do vězení (podmíněně propuštěn po polovině trestu). Po návratu z vězení pracoval jako technik u Benziny až do roku 1990 a v této době dále externě spolupracoval s filmem.
Po roce 1989 začal J. Stránský znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, ale ještě téhož roku přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Roku 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, které předsedal do roku 1998.
foto zdroj: wikipedia.org
Zdroj: wikipedia.org
(Založil/a:
Oskar)
11x
v sledovaných
Na čem teď pracujete?
Pořád přispívám do různých periodik, vesměs každý týden píši jeden fejeton a jednou za 14 dní říkám své glosy v Rádiu Plus. Píši divadelní hru podle novely Stařec a smrt a Dopisy bez hranic, což bude divadelní text pro mě a pro Milana Lasicu. Dále připravuji ke zfilmování poslední novelu Balada o pilotovi a během školního roku taky často chodím do škol na besedy se studenty (...).
Co je nejvíce zajímá?
Jako otec a dědeček vím, že je nejlepší jednat s dětmi na rovinu. Baví je, když se před nimi člověk zesměšní, takže vždycky přijdu do třídy a omluvím se, že jsem fosil. Ale že kdybych nebyl fosil, tak jim ty zážitky nemohu vyprávět. Myslím si, že současná generace teenagerů mezi patnácti a dvaceti roky je vůbec první, která už nemá zájem o konzum a kterou zajímají dějiny našeho národa. Jsem přesvědčený, že teprve tato generace dokáže v našem státě něco změnit. Zajímají se, co se děje, ptají se nejen na historii, ale i na politiku. Já jim podávám takzvaně veselé historky z vězení, oni se zasmějí,ale zároveň jim dojde, co to bylo za neúsměvnou dobu. Dokážou si dát souvislosti dohromady.
Ozývají se vám také jejich rodiče?
Většina rodičů mi děkuje a reagují pozitivně. Najdou se ale i tací, se kterými bývá problém. Tím, jak dětem ve škole vyprávím, se začnou více zajímat a ptát doma na okolnosti. Jedna oktavánka, jejíž dědeček byl členem ÚV KSČ, přišla po besedě domů a ptala se, jak je možné, že jí nikdo neřekl, co komunisté vyvedli s Miladou Horákovou. Dostala od dědečka pohlavek. ...