Josef Kainar

Životopis - Josef Kainar:

Josef František Kainar (29.6.1917 – 16.11.1971) Josef F. Kainar, básník, dramatik a překladatel, ale také hudebník, ilustrátor, výtvarník a novinář, se narodil 29. června roku 1917. Tatínek, dědeček i strýc byli železničáři, také básník sloužil u dráhy, i když jen krátko za války.V Přerově bydleli Kainarovi v železničářských činžácích u nádraží: rytmus kol, třeskot nárazníků, pískot lokomotiv, hlas tlampačů, trubky a zvonků utkvěli v Kainarovi nadobro a proměnily se v trvalý leitmotiv jeho poezie. Matka pocházela z Hané, díky jí vplula do rodiny selská tradice. Především znamenala matka v rodině můzický pól.Sama měla pěvecké nadání a tak se u Kainarů doma pravidelně scházela hudební společnost a muzicírovalo se. Tato atmosféra samozřejmě ovlivnila i děti. Irena hrála na klavír, Josef na housle (wunderkind), až později přesedlal na kytaru. Život v blízkosti nádraží, ruch, náročná práce otce a mnoho dalších byly příčinou toho, že se rodiče roku 1927 rozvedli. Matka s dcerou Irenou, které bylo již 19 let, odjely na Slovensko neznámo kam. Syn Josef zůstal s otcem, který se však ještě téhož roku oženil znovu. V letech 1928-34 studoval Kainar gymnázium v Přerově. V této době, konkrétně školní rok 32/33, vychází v celonárodním studentském časopise jeho prvotina – karikatura Ovidia jako výpravčího. Avšak jeho první tištěná báseň se jmenuje Pochod villonovců, pravděpodobně inspirována Nezvalovým svazkem villonovských balad tzv. Roberta Davida. 5. května 1934 se mladý Kainar z nešťastné lásky pokusil o sebevraždu, když si prostřelil břicho revolverem svého spolužáka. Za tento čin mu byla udělena pokuta 30 Kčs. Ve stejném roce se rodina přestěhovala do Olomouce, avšak kvůli chorobě musel Kainar dostudovat v Hlučíně. Po maturitě, rok 37, studoval češtinu a francouzštinu na filozofické fakultě UK v Praze až do uzavření vysokých škol v roce 1939.I přesto, že byl na studiích poměrně krátkou dobu, seznámil se s Hanušem Bonnem, tehdy jedním ze studentských redaktorů Studentského časopisu, díky jehož prostřednictvím se seznám s Františkem Halasem a několikrát se dostal i do společnosti Josefa Hory a Vítězslava Nezvala. (Kainar zřejmě nebydlel v koleji, díky čemuž ušel zatčení a koncentračnímu táboru). Po uzavření vysokých škol se vrátil za otcem do Ostravy, kde pracoval na železnici, později jako profesionální kytarista v Doležalově tanečním orchestru. Za války mohl díky režijním jízdenkám jezdit za literárními přáteli do Prahy a do Brna a netrpět v izolaci.V této době navázal kontakt se Skupinou 42, zejména s Františkem Hudečkem (malíř), Františkem Janouškem (malíř), Josefem Chalupeckým (teoretik), za kterými dojížděl do Prahy, a s básníky Ivanem Blatným a Oldřichem Mikuláškem do Brna. Po skončení války se Kainar chtěl vrátit ke studiu, ale nakonec se usadil v Brně, kde pracoval v redakci komunistického deníku Rovnost a kde se v roce 1947 oženil. Zároveň pracoval jako kmenový autor pražského Divadla satiry (jeho divadelní hry: Cirkus plechový (značný podíl na textu a jistý i na muzice), Akce Aibiš,erbenovsky laděná divadelní hra Zlatovláska(52/53), Nebožtík Nasredin) po celou dobu jeho trvání (45-49). Od roku 47 byl spisovatelem z povolání. V šedesátých letech spolupracoval s filmem, rozhlasem, televizí a časopisy. Byl autorem písní, komentářů, dialogů, povídek a pomocným režisérem. Roku 1956 odešel do Prahy a rozvedl se. V tomto období vydával knihy, publikuje v časopisech. Znovu se oženil, ale ačkoliv měl byt v Praze, tak i přesto většinu času pobýval v Domech spisovatelů v Dobříši a Ždáni na Slapském jezeře. Na počátku normalizace, v roce 1970, přijal funkci předsedy přípravného výboru nového Svazu Českých Spisovatelů. Obecně se traduje, že tuto funkci přijal výměnou za prominutí jeho značného dluhu. V listopadu roku 1971 náhle umírá na infarkt na dobříšském zámku. (Založil/a: Oskar)