Leshiana Višňovská

U Leshiana Višňovská mám totiž čím dál silnější pocit, že si naše nervy normálně sbírá do sbírky… a sakra ji to baví.
Po prvním dílu jsem si říkala, že vím, do čeho jdu. Temnota, bolest, láska na hraně. Jenže tohle? Tohle bylo ještě o level výš.
Greis a její ztráta paměti… to nebylo jen „zapomněla jsem“. To byl vnitřní boj, pocit prázdna a zároveň podivné, neodbytné pouto k Tylerovi, které nedávalo smysl – ale bylo tam. A bolelo.
A Tyler?
Sakra… jeho bolest jsem cítila skoro fyzicky. To, co prožil, by zlomilo kdekoho. Jenže on se nezlomil. On se proměnil. V něco temnějšího, nebezpečnějšího… a místy už hodně za hranou. Byly momenty, kdy jsem ho chápala, litovala… a pak přišla facka v podobě jeho činů a já si jen říkala: tohle už bolí jinak.
A stejně… jsem byla pořád na jeho straně.
Tohle není jednoduchý příběh. Tohle je směs: bolesti
traumatu
vzteku
a lásky, která odmítá umřít, i když by možná měla
A právě ta jejich láska… po tom všem, co si prošli, dává smysl jen jedním způsobem – že se rozhodnou bojovat. Ne proto, že je to snadné. Ale protože bez sebe prostě nedokážou být.
A ten konec?
No jasně. Infarktovej. Znovu!!!!
Autorka mě nejdřív emocionálně rozebrala na součástky… a pak mi s klidem oznámí, že mám čekat na pokračování.
Ano, naštvala mě. A hodně.
Ale víš co?
Stálo to za to.
Jen si prosím někdo všimněte mých okousaných nehtů, protože tohle čekání… to už nedávám.