Životopis - Nicolai Lilin:
Nicolai Lilin se narodil v roce 1980 v podněsterském Benderu, který byl tehdy ještě součástí sovětského Moldavska. Od roku 2003 žije v italském Piemontu, kde si otevřel tatérské studio. Próza Sibiřská výchova (2009), v níž vzpomíná na své dětství a dospívání v enklávě sibiřských kriminálníků vysídlených do Podněstří, se setkala s ohromným čtenářským zájmem, získala několik ocenění a vyšla nebo se k vydání chystá v téměř dvaceti jazycích. Své zážitky z války v Čečensku,kam byl poslán během povinné vojenské služby, vylíčil Lilin ve své druhé próze Volný pád (2010). V současnosti pravidelně spolupracuje s deníkem la Repubblica a týdeníkem l´Espresso a roku 2011 založil v Miláně kulturní centrum "Kolima Contemporary Culture" pro pořádání výstav, koncertů a literárních čtení. Oficiální verze vydavatele Paseka.
(Založil/a:
Kantilena)
12x
v sledovaných
Když mu bylo dvanáct let, běhal v předklonu po ulicích moldavského města Bendery a hledal mrtvoly. Nedalo to moc velkou práci. Byla občanská válka a padlí leželi doslova na každém rohu. Naučil se svlékat z mrtvých ozbrojenců neprůstřelné vesty plné munice tak rychle jako nikdo jiný. Dnes se skromně usmívá, když na své dětství vzpomíná. "Tehdy to dělaly všechny děti," říká. Ale ne všechny děti v dospělosti popsaly své zkušenosti z válek a ne všechny děti zúročily hrůzy, které prožily, jako tento zvláštní muž s úsměvem sentimentálního básníka. Ne. Nikdo by do něj neřekl, že se vypracoval na jednoho z nejlepších lovců lidí v ruské armádě.
a pár ukázek z tohoto dvoustránkového rozhovoru:
LN: Pomohly vám válečné zážitky z dětství?
N.L.: Určitě ano. Proto si mě vybrali pro čečenskou misi. Všichni, které tehdy posílali do Čečenska, byli speciálně vybráni. Kluci z periferie, často ti, kdo už válku prožili. Všichni, co jsme tam byli, jsme měli za sebou nějakou drsnou zkušenost. Skoro nikdo nepocházel z Moskvy a Petrohradu. My jsme byli všichni kluci s těžkými osudy z problematických oblastí. Mnozí z nás za sebou měli kriminál, často seděli za vraždy, za násilí, rvačky. Prostě krutá děcka. Věděli, že nás už nemusejí k zabíjení nijak psychologicky připravovat. Už jsme připraveni byli. Stačilo nás dostat do situace, kterou jsme mohli přežít jedině tak, že jsme někoho liného zlikvidovali. A my jsme to udělali. Abychom přežili, udělali jsme cokoliv.
LN: A co ten strach? Jako dítě jste ho necítil. V dospělosti se objevil? Nebo jste válku vnímal jako film?
N.L.: To ne. Moc dobře jsem věděl, že zabíjení a mrtvoly jsou reálné. Jenže když si myslíš, že bojuješ za něco velkého, správného - strach ustoupí. To je taková mužská vlastnost. My muži se méně bojíme smrti, protože jsme hloupější než ženy. Nevíme, co je mateřství. Proto jsme schopni velkých krutostí. Někdy nejen vůči druhým, ale i vůči sobě.
LN: Ďábel se ve vás už neprobouzí?
N.L.: Ne. Ale něco ve mně umřelo spolu s lidmi, které jsem zabil. Už se nemůžu tak bavit jako dřív. Máma říká, že čas to vyléčí. Ale já nevím...