Simone Weil

Životopis - Simone Weil:

Simone Weil byla francouzská filosofka, sociální reformátorka a mystička.
Simone Weilová se narodila v zámožné rodině agnostického lékaře židovského původu, její bratr byl významný matematik André Weil.
Měla velmi chatrné zdraví, zato zcela mimořádné nadání: už jako dítě se naučila řecky a když později objevila Bhagavadgítu, naučila se i sanskrt. Studovala na pařížském lyceu Henri IV., kde byl jejím milovaným učitelem filosofie Émile Chartier, známý pod pseudonymem Alain. Roku 1928 se u přijímací zkoušky na École normale supérieure umístila jako první, před Simone de Beauvoir. Studovala filosofii a brzy na sebe upozornila svými radikálními politickými postoji, zejména obhajobou dělníků. Od roku 1931 učila filosofii na gymnáziu v Le Puy.
Už jako mladá dívka se sama označovala za bolševičku a psala do odborářských časopisů, nespokojila se však s radikální rétorikou socialistů, nýbrž chtěla rehabilitovat význam práce pro člověka vůbec. Práce není prokletím, nýbrž vyjadřuje podstatnou souvislost člověka se světem, je jeho vlastním místem a posláním.
“Práce: původní smlouva člověka s přírodou, duše s jejím tělem.“[1]
V roce 1934 nastoupila jako dělnice v automobilce, roku 1941 pracovala na statku. Pro špatné zdraví to nevydržela dlouho, nicméně získala pozoruhodný vhled do podmínek, v nichž dělníci tehdy pracovali a žili. S oficiálním marxismem se brzy rozešla a do občanské války ve Španělsku se přihlásila mezi anarchisty. Když se na jaře 1937 po zranění léčila v italském Assisi, měla vidění a podle vlastních slov se poprvé v životě modlila. Její život i myšlení se od té doby obrátil hlavně k náboženství. Stala se katoličkou, ale zajímala se důkladně i o náboženství řecké, o buddhismus a Upanišady – i když odmítala náboženský synkretismus.
“Každé náboženství je jediné pravé, to znamená, že mu musíme věnovat takovou pozornost, jako kdyby žádné jiné nebylo. Každý pokus o syntézu znamená nedostatek pozornosti.“
Po pádu Francie roku 1940 odešla nejprve do Marseille, roku 1942 odvezla své rodiče do USA, sama však odjela do Londýna, protože chtěla být blíž válečnému utrpení druhých a pracovat pro francouzské hnutí odporu generála de Gaulle. Ze solidarity s trpícími doma odmítala odpočívat a málo jedla, takže onemocněla tuberkulózou a ve 34 letech zemřela v anglické nemocnici. Albert Camus po válce napsal, že si nedovede představit obnovu Evropy, která by ignorovala nároky Simone Weilové.
Dílo:
Kromě příležitostných článků většina jejího díla vyšla až posmrtně, z rukopisné pozůstalosti. Sebrané spisy vycházejí od roku 1988, zatím vyšlo osm svazků. Hlavní spisy:
La pesanteur et la grace (Tíže a milost. 1947)
L´enracinement (Zakořenění. 1949)
Attente de Dieu (Očekávání Boha. Výbor z dopisů z posledních let života - 1950)
La condition ouvriere (Dělnický úděl. 1951)
La source Grecque (Řecký pramen. 1953)
Oppression et liberté (Útlak a svoboda. 1955)
Lecons de philosophie (Filosofické přednášky. 1959)
Sur la science (O vědě. 1966) (Založil/a: vladislaus)