Walter Benjamin

Životopis - Walter Benjamin:

Walter Bendix Schönflies Benjamin se narodil roku 1892 v Berlíně-Charlottenburgu v rodině bývalého bankéře a později starožitníka a obchodníka s uměním Emila Benjamina (1856-1926), jehož povolání ho velmi ovlivnilo v pozdějších statích a dílech, a jeho manželky Pauline (1869-1930) (rozené Schönflies) jako nejstarší ze tří dětí: Walter (1892-1940), Georg (1895-1943) a Dora (1901-1946).
V roce 1902 začal studovat na Kaiser-Friedrich-Gymnasium v Berlíně - Charlottenburgu, kvůli chatrnému zdraví přešel v roce 1905 na reformovanou školu v obci Haubinda (dnes součást obce Westhausen), Durynsku, kde strávil dva roky. Tam ho ovlivnil pedagog Gustav Wyneken. V roce 1907 se vrací do Berlína. V roce 1910 - 1911 uveřejnil první texty v časopisu Der Anfang pod pseudonymem Ardor.
Po maturitě v roce 1912 nastouopil na Albert-Ludwigs-Universität ve Freiburgu, ale na konci letního semestru se opět vrací do Berlína na Friedrich-Wilhelm-Universität, kde pokračoval ve studiu filozofie, německé literatury a dějin umění.
V té době byl Benjamin předsedou spolku "Svobodné studenstvo" (Freie Studentenschaft), Tato organizace se ale přiklonila k německému válečnému heroismu, což Benjamina silně zklamalo a v roce 1915 toto hnutí opouští. V té době začíná překládat Baudelaira. Pokračoval ve studiu na Ludwig-Maximilian-Universität v Mnichově, kde se setkal s Rilkem, Wenerem Kraftem, Felixem Noeggerathem a Gershom Scholemem. V roce 1917 přešel Benjamin na universitu do Bernu. Téhož roku se oženil s Dorou Sophií Pollak (rozenou Kellner) (1890-1964), následujícího roku se jim narodil syn, Stefan Rafael (1918-1972). V roce 1919 Benjamin obhájil doktorskou disertaci "Pojem umělecké kritiky v německé romantice" (Begriff der Kunstkritik in der Deutschen Romantik). V témže roce se porpvé setkal s Ernstem Blochem. Benjamin se vrátil s rodinou do Berlína, kde se mu nepodařilo získat zdroj obživy a žije z podpory rodičů. V roce 1921 publikuje stať "Kritika násilí" (Kritik der Gewalt). V roce 1920 se seznamuje s Florensem Christianem Rangem. V roce 1922 zakládá časopis Angelus Novus. Walter a Dora Benjaminovi se rozcházejí v roce 1928. Další rok odchází Benjamin na universitu do Heidelbergu, kde zkouší neúspěšně akademickou kariéru. Živil se literárními kritikami a překlady, trvale spolupracoval s časopisem Literarische Welt a s kulturní přílohou novin Frankfurter Zeitung. Práce pro časopisy mají vysokou úroveň, ale příjmy stačí jen k nejnutnější obživě.
Začal se zajímat o marxismus a komunismus a v roce 1924 začal číst Lenina. V témže roce otiskl Hugo von Hoffmansthal Benjaminovu stať "Goethovo Spříznění volbou" (Goethes Wahlverwandtschaften) v časopisu Neue Deutsche Beiträge. Společně s Ernstem Blochem strávil Benjamin několik měsíců na ostrově Capri, kde psal svou habilitační práci "Původ německé truchlohry" (Ursprung des deutschen Trauerspiels). Tam se seznámil s litevskou divadelní herečkou a režisérkou Asjou Lācis. Osobní vztah zkrachoval, ale Benjamin byl ovlivněn ve svých politických názorech. V roce 1925 byla Benjaminova habilitační práce odmítnuta na frankfurtské universitě. Tím byla zmařena Benjaminova naděje na akademickou kariéru. V témže roce začíná překládat Marcela Prousta. V zimě 1926-1927 strávil dva měsíce v Moskvě.
V roce 1927 zahájil Benjamin práci na svém projektu "Pařížské pasáže" (Das Passagen-Werk). Na tomto monumentálním a nedokončeném projektu pracoval až do své smrti. Píše první rozhlasové hry. V roce 1928 vydal knihu "Jednosměrná ulice" (Einbahnsrasse).
V roce 1929 proběhla dvě významná setkání: s Bertoldem Brechtem (se kterým ho seznámila a Asja Lācis, v té době Brechtova asistentka) a s Theodorem W. Adornem. Adorno uspořádal seminář na téma Benjaminovy práce "Původ německé truchlohry" (Ursprung des deutschen Trauerspiels) v době, kdy bylo akademickými kruhy ignorováno a přivedl Benjamina ke spolupráci s "Institutem pro sociální výzkum" (Institut für Sozialforschung)
Po dvou letech odloučení se Benjamin v roce 1930 rozvedl se svou manželkou Dorou Sofií. plánuje práci pro časopis Krise und Kritik spolu s Brentanem, Brechtem a Iheringem. Aby se vyhnul represím NSDAP a SA, strávil v roce 1932 několik měsíců na Ibize. Pak se přestěhoval do Nice. Po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 se ukrýval u Berolda Brechta v dánském Svendborgu a u své bývalé manželky v San Remu.
V březnu 1933 emigruje do Paříže. Doufal, že se jako znalec francouzské literatury uživí publicistickou činností. Nakonec žil v krajní nouzi, odkázán na podporu "Institutu pro sociální výzkum" (Institut für Sozialforschung). V Paříži také poznal další německé intelektuály, jako např. Hannah Arendt, Hermann Hesse a Kurt Weill. Publikuje v časopisech Maß und Wert, Cahiers du Sud, Orient und Occident, Das Wort. V Německu publikuje pouze pod pseudonymy. Začíná intenzivní korespondence s Gretel Adorno (Karplus).
V roce 1936 publikoval stať "Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti" (Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit) v časopisu "Institutu pro sociální výzkum" (Zeitschrift für Sozialforschung). Stať Deutsche Menschen vychází pod pseudonymem Detlef Holz v luzernském nakladatelství Vita Nova Verlag.
V roce 1937 pracuje Bejnamin na stati "Paříž Druhého císařství u Baudelaira" (Das Paris des Second Empire bei Baudelaire), potkává Georga Batailla a stává se členem "Collège de Sociologie" (1937-1939). V roce 1938 naposledy navštěvuje Brechta v jeho dánském exilu. Stejného roku Hitler odebírá německé občanství osobám židovského původu. Benjamin je internován na tři měsíce v internačním táboře v Clos St. Joseph u Nevers. Zde po večerech přednáší za cigarety nebo za tužku.
V roce 1940 je Benjamin na přímluvu přátel z internačního tábora propuštěn. Po návratu do Paříže píše "Dejinně filozofické teze" (Geschichtsphilosophische Thesen). V červnu je napadena Francie a Benjamin prchá spolu se sestrou Dorou na jih do Lurd. Gestapo zabavilo jeho knihy a písemnosti z jeho bytu v Paříži. Část písemností se podařilo Benjaminovým přátelům ukrýt v pařížské Bibliotheque Nationale. V srpnu získal zásluhou Maxe Horkheimera americké vízum. Benjamin chce uprchnout přes Španělsko do Portugalska a dále do USA.


Benjaminův hrob v Portbou, Španělsko
Když se vážně nemocen ocitl 26. září 1940 na francouzsko-španělské hranici, byla tato momentálně uzavřena. Benjamin v zoufalství spáchal v noci z 26. na 27. září sebevraždu. Kolem jeho smrti je však řada spekulací. Podle jiných zdrojů došlo k jeho smrti až po překročení španělské hranice ve městě Portbou. Též sebevražda je zpoochybňována, vzhledem k tomu, že byl pochován na katolickém hřbitově. Existuje též teorie o tom, že byl zavražděn stalinskými agenty.
Benjaminova pozůstalost byla rozptýlena. Část opatroval Theodor W. Adorno za války v USA a od roku 1947 ve Frankfurtu nad Mohanem. Druhou část uchoval Gershom Scholem v Jeruzalémě. Dokumentace, zabavená Gestapem, byla během války částečně ztracena a zbytek byl Rudou armádou předán Ústřednímu německému archivu v Postupimi.

Zdroj: wikipedia.org (Založil/a: borghi)