André Gide

Životopis - André Gide:

André Paul Guillaume Gide (22. listopadu 1869, Paříž – 19. února 1951, tamtéž) byl francouzský prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1947.

Narodil se roku 1869 v rodině významného právníka a profesora Paula Gida. Mládí prožil v silně náboženském rodinném prostředí, které po otcově smrti ovládla matka, která, původně katolička, zavedla v rodině přísný režim protestantsky puritánských mravů.

Studoval na několika školách a pro špatný zdravotní stav musel studia několikrát přerušit. Jako student Alsaské koleje (École Alsacienne) se začal živě zajímat o literaturu, přispíval do různých revuí, seznámil se Stéphanem Mallarmém, Paulem Valérym, Paulem Claudelem a dalšími předními francouzskými básníky a začal vydávat svá první díla. Ta byla silně poplatná symbolismu, od kterého se však brzy odklonil.

V letech 1893-1894 podnikl ozdravné cesty do severní Afriky a stal se blízkým přítelem Oscara Wildeho, se kterým se seznámil v Alžíru. Tyto cesty, na kterých se seznámil s palčivými národnostními a sociálními problémy a také objevil svět smyslů. přispěly k jeho odvrácení od výchovou vštěpované přísné sebekázně k vyhraněnému individualismu a etickému, filozofickému i estetickému relativismu. Výrazem tohoto přerodu se stala lyrická próza Pozemské živiny (1897), kterou je možno považovat za jakýsi Gidův manifest, ve kterém vyjadřuje svůj požadavek na osvobození vlastního já. To představuje jakýsi asketismus naruby, podle kterého se smysly musí otevřít všemu, co je přirozené, lidský život je sám o sobě dostatečným cílem, náboženské příkazy a morální konvence nezavazují. Subjektem i objektem jeho analýzy se stává hrdina, který nechce být spoután žádnými principy a ve všem se chce odlišit od ostatních lidí. Svědčí o tom jeho epické příběhy Imoralista (1902), Těsná brána (1909), Vatikánské kobky (1914) i Pastorální symfonie (1919), které sledují a rozvíjejí konflikty, které vznikají při střetu silného jedince a omezujícím vlivem prostředí.
André Gide, obraz od Paula Alberta Laurensez roku 1924

Roku 1909 založil společně s Jacquesem Copeauem a Jeanem Schlumbergerem literární magazín La Nouvelle Revue Française (NRF) a vedl jej do roku 1914. Magazín se hlásil k novému klasicismu a hodlal uvádět kvalitní literární díla bez snahy o podporu nějaké literární doktríny. Díky jeho doporučení tak vyšel například román Jean Barois od Martina du Garda.

Na vrcholu své popularity se ocitl po skončení první světové války, kdy do jeho díla začal pronikat zájem o současné problémy, jak o tom svědčí jeho román Penězokazi (1925). O sobě samém vypověděl s naprostou upřímností v autobiografickém románu Zemři a živ budeš (1926), ve kterém se přiznal ke své homosexualitě (přestože byl od roku 1895 ženat se svou sestřenicí Madeleine Rondeauxovou) a obhajoval ji.

Na počátku třicátých letech začal projevovat sympatie k úsilí o sociální přestavbu světa. Byl okouzlen projektem komunistické společnosti, který ovšem chápal po svém jako uskutečnění moderně reformovaných vztahů prvotního křesťanství. Společně s André Malrauxem intervenoval v Berlíně za osvobození uvězněného komunistického funkcionáře Georgi Dimitrova a roku 1936 navštívil dokonce Sovětský svaz. Hluboké rozčarování z této cesty pak popsal ve své reportáži Návrat ze Sovětského svazu, která vyvolala ostrou kritiku ze strany tehdejších levicových intelektuálů, přestože mnoho z nich nemělo se sovětským prostředím vlastní zkušenosti (u nás například vystoupil s polemikou básník Stanislav Kostka Neumann ve své knize Anti-Gide).

Roku 1947 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za jeho obsáhlé a umělecky významné literární dílo, v němž lidské problémy a životní podmínky vystihl s neochvějnou láskou k pravdě a psychologickou bystrozrakostí (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Zemřel počátkem roku 1951 v Paříži.

Zdroj: wikipedia.org (Založil/a: SlamLenka)