Vášeň

Villanelle je okouzlující, záhadná a neklidná, stejně tak jako Benátky, město, kde je všechno možné, a kde ulice během dne i noci mění svá místa. Stejně jako její město i Villanelle mění své masky, je to hráčka, která si se životem hraje stejně, jako si život hraje s ní. A jinou, mnohem neznámější hru hraje s city, vášní a láskou, ačkoliv zdaleka není nevinnou dívkou, která neví, co je to lidská touha. Na druhou stranu Henriho maska je po celou dobu skoro neviditelná, jako by ani neexistovala a on žil pevně nohama na zemi. Nakonec však sám sebe nachází až mezi blázny, daleko od domova, ke kterému se celou válku upínal. Vášeň je tedy pro mně knihou spíše o maskách a iluzích, než o vášni a lásce, i když to spolu jistě souvisí. A je pro mě také příběhem, kde se na pomezí fantazie a reality může stát cokoliv. "Mně můžete věřit, mým báchorkám..."

Obsahuje spoiler Zatím topka v tomto roce, možná i za mnoho let. poslední část se mnou silně rezonovala, protože se teď tak trochu nacházím právě v podobné situaci a text mi vlastně otevřel sebe sama. Paráda.

Upnu se ke stěžni, známou pevninu nechám za sebou a při platbě po moři budu vyhlížet novou zem.

Surové vyprávění Henriho a jeho úvahy nad láskou či posedlostí k Napoleonovi a na druhé straně magické toulání Villanelle v uličkách Benátek, které každým novým dnem mohou vypadat úplně jinak, než si je pamatujeme ze včerejška. Roztančená dáma.

A poslední část, uff, vše zapadá a zapadá, Henri né úplně při smyslech píše stále svůj deník, miluje. A vše tak dokonale zapadne.