Tatínek a moře

Obsahuje spoiler Mumini jsou mumini, tentokrát v nečekaně vážném, skoro drsném příběhu, který ale samozřejmě nepostrádá osobitou atmosféru a humor své autorky. Přece jen mi ale chyběl Čenich, slečna Ferka, Šňupálek, Bambul a vůbec celé Muminí údolí.

Trochu jiný pohled na tatínka jdoucím si za svým tak trochu bez ohledu na ostatní a prožívání maminky, tvořící ze všech sil domov pro všechny..

Tatínek a moře je zcela jiné, než jak známe ostatní příběhy o mumincích. Hlavním aktérem je právě tatínek, jak už napovídá název knihy. Je to dobrodružné, napínavé a veselé. Nenachází se tu sice celé údolí, jak ho známe, se všemi tvorečky a kamarády, ale to nevadí. Potěší stejně, jako jiné příběhy.

Asi mumínkům nerozumím, ačkoliv se mi postavičky moc líbí, byla jsem v muzeu ve Finsku a obdivuji fantazii, se kterou Jansson psala o těchto příšerkách. Ale asi potřebuji nějaký děj, ovšem… ten děj je jako život, jen plyne, někdy se nic moc neděje a někdy přijdou strachy a pochybnosti, někdy je zase krásně na světě, přesně tak to je v této knize. Tatínek mumínek má krizi středního věku, do toho muminí údolí napadá Morana, tak es rozhodne, že se s celou svou rodinou přestěhuje na opuštěný ostrov a stane se strážcem majáku. No proč ne. …
Knihu jsem si koupila, abych ji četla své dceři, až vyroste, třeba dětská mysl přijme knihu s větším nadšením než já.
…Tatínek seděl celé odpoledne u černé skvrny a dával na ni pozor. Vytrhal kolem dokola velký kus mechu. nechtěl jít k večeři. Chtěl být uražený. „Myslíš, že tam zůstane celou noc?“ zeptal se mumínek. „Ano, to se opravdu může stát,“ řekla maminka. „Když se někdo zlobí, tak ať se zlobí,“ prohlásila malá Mia a oloupala si bramboru zuby. „Občas se člověk zlobit musí, každý drobek má právo se naštvat. On se ale zlobí špatně, nic ze sebe nevysoptí, on do sebe všecko nasává.“ „Milé dítě,“ řekla maminka. „Tatínek sám ví nejlíp, co chce.“ „To si nemyslím,“ opáčila malá Mia bezelstně. „Neví vůbec nic. Vy víte?“ „Ani moc ne,“ připustila maminka. …
… Nechci nic spravovat, vzdoroval tatínek. Nechci vybírat mořskou trávu… Chci stavět velké věci, něco pořádného, chci tak strašně moc a tak rád bych - jenomže nevím…, být tatínkem je tak hrozně těžké! …
… Co kdyby se ostrov utrhl ze základů a náhle jednoho rána ležel a šplouchal u přístavního mola u nich doma“ Nebo kdyby plul dál a za mnoho let se doplavil tak daleko, že by sklouzl pře okraj světa jako kávový šálek z hladkého podnosu… To by ocenila malá Mia, pomyslela si maminka a zachichotala se. Ráda bych věděla, kde v noci spí. A muminek… Škoda že se maminky nemohou taky sebrat a někam jít, když se jim zachce, a spát venku. Zvlášť maminky by to občas potřebovaly. Poslala svému muminkovi roztržitý a láskyplný pozdrav jako obvykle. Muminek, který ležel na své mýtině a nespal, to pocítil a na oplátku jí přívětivě zastříhal jedním uchem….
… „Pěkně jsi nás vystrašila,“ řekl tatínek. „Nesmíš zapomenout, že jsme zvyklí mít tě večer doma.“ „To je právě to hrozné,“ povzdechla si maminka. „Občas potřebujeme změnu. Jinak si na sebe moc zvykneme a všechno je pořád stejné. Nemám pravdu, miláčku?“ Tatínek se na ni nejistě zadíval, ale maminka se jenom zasmála a šila dál ….