Básně II. – Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl

Četl jsem už před pár lety od ,,Buka" básně z let 1974-1978, obsažené ve sbírce - Láska je pes.
Byly dobré.
Básník zestárnul a jeho verše z osmdesátých let jsou pořád dobré, ale trochu jinší.
Bukowski v nich více vzpomíná, přemýšlí o běhu života, o stáří, o slávě , o smrti.
Neodpustím si jednu ukázku:

Boty

když jste mladí
pár
dámských
bot na vysokém podpatku
zapomenutých
v šatníku
vám dokáže
rozproudit
krev,
když jste staří
je to jen
pár bot
v kterých nikdo
nechodí
a
ještě že
tak.

A ještě jedna věc.
Bukowski měl rád alkohol , ženy a dostihy. To se ví a každý o tom mluví.
Jeho velkou láskou však byl i poslech klasické hudby a tuto vášeň pro tóny často reflektoval právě v básních.

Typický Bukowy básně, ale z pozdějšího období, nejsou tak vostrý, jak byste mohli čekat, ale mají duši - ostatně jako všechny věci u něj.

Naučila jsem se po té knížce sáhnout jen když jsem měla potřebnou náladu; špatnou, smutnou, na nic. Ne, že by se to nedalo číst i normálně, ale tyhle stavy mi daly možnost z toho mít naprosto jiný požitek, chápat to jinak a nakonec se i cítit jinak. Bukowski nezklamal.