Kalevala

Jakmile přijde na mytologii, jsem ve svém přirozeném prostředí a čtu s téměř nenasytnou pozorností. Kalevala mi sedla tím, že je strohá, studená a přitom nesmírně živá, jako krajina, která se tváří prázdně, ale pod sněhem to bzučí silou. A zároveň je dobré říct nahlas, že to není epos o bozích jako takových, těch je tu vlastně pramálo. Je to spíš o lidech, o řeči, o moci, která se rodí z písně, z práce, z kletby, z vůle, a o přírodě, která není kulisa, ale protivník i spojenec.

Väinämöinen tu nepůsobí jako hrdina, co potřebuje obdiv, spíš jako vědomí starého světa. Jeho síla není v svalech, ale v tom, že ví, jak se věci pojmenovávají, a tím je dokáže změnit. Ilmarinen je zase jiný typ moci, tichá a soustředěná práce, která umí zhmotnit nemožné. A Louhi je čistá severní autorita, chladná, neústupná, s logikou, která neprosí a nevyjednává, ale bere, schovává, trestá, vrací úder.

Nejvíc mě na tom baví, že Kalevala stojí na řeči jako na zbrani i nástroji. Slova nejsou ozdoba, jsou to klíče, které odemykají svět, a kdo je nemá, naráží na zeď. Proto jsou ty motivy tak silné, sampo jako koncentrát hojnosti, Tuonela jako hranice, kterou můžeš překročit, ale zaplatíš za to, a návraty, které nejsou vítězné pózy, spíš rány, co se musí přežít. Je v tom zvláštní směs krásy a nemilosrdnosti, žádná přikrášlená legenda, ale mytologie, která se nebojí špíny, tmy ani následků.

A stranou nemůžu nechat jednu věc, která mi dělala radost průběžně celou knihu, ten český překlad se čte jako literární hostina. Je to čeština, která má rytmus, důstojnost a nese význam i hudbu, takže ty runy opravdu znějí, i když je jen potichu čteš očima. A v takovéhle látce je to půl vítězství, protože když jazyk drží tempo s mýtem, najednou všechno sedí na svoje místo.

Na Kalevalu jsem byla velice zvědavá. Chvíli mi trvalo, než jsem se do ní pořádně začetla, ale výsledek je dokonalý. Velice poutavý příběh. Jen ještě dodám, že ji MUSÍM mít, protože se k ní budu ráda vracet :) Z čehož vyplývá: mohu jen doporučit :)

Bez ohledu na unikátní rým a to že je kniha v podstatě složena z řady na sebe volně navazujících příběhů, je kalevala na odpočinkové čtení poměrně zdlouhavá. Nejdeme zde skandinávskou obdobu bájí a pověstí prakticky z každého koutu našeho kontinentu. Pro mne nejzajímavější byly podobenství k biblickým příběhům, mimo mystický rozměr mají i silné spojení se zemí, tedy takový pohanský náboj.
Navíc spousta jednotlivých run by mohla po drobných úpravách sloužit jako předloha samostatným románům či filmům se zcela současnou tématikou. Sex, touha, především touha po pomstě, krveprolévání. Nevím jestli už se někdo pokusil tyto verše přepracovat do prozaického textu (a jestli ano, jistě to nebyl fin, to by asi bylo jako svatokrádež), se spitovatelským talentem by jistě v kalevale odhlalil obrovský potenciál.

Možná trochu náročnější dílo nejen tím, že je psáno ve verších, ale především tím, že jediný úplný český překlad je z r. 1895, takže obsahuje někdy trochu složitější obraty a množství zastaralých výrazů. To jí však neubírá na kráse, spíš naopak, dodává to tomu ten historický nádech. Těm, kdo mají rádi mytologii a hrdinské eposy, vřele doporučuji!