12 stoličiek

Začátek se rozjíždí trochu těžkopádněji, ale s příchodem velkého kombinátora Ostapa Bendera na scénu se děj změní ve strhující jízdu, která (alespoň pro mne) vrcholí velkou vasiuckou šachovou apoteózou.

Ohromně zajímavé je časové zasazení děje. Ocitáme se v sovětském Rusku tři roky po smrti Lenina a patnáct let před přepadením Sovětského svazu Hitlerem, v době, kdy Stalin ještě jakž takž ukazoval lidštější tvář, pokud se u něj o něčem takovém dá hovořit. V každém případě byly poměry zřejmě trošku uvolněnější než předtím i nedlouho poté... Nicméně z knihy vyzařuje taková selanková atmosféra společnosti ... no něco trochu podobného jako když jsem četl Saturnina v normalizačních časech a - neznaje tehdá časové souvislosti - nějak mi k tomu režimu nepasoval. Ostatně, Saturnin a "súdruh" Bender, ó ti by si rozuměli jedna báseň! Doteď mi zní v uších Ostapova slova:

"Ľady sa pohli, páni porotcovia. Ľady sa pohli. To je kongeniálne! Slovom, vysoká trieda!"

Apropó, Vasiuk. Jeho šachová kruťárna není až tak extra nadsazená. Šach je opravdu jedním z nejnebezpečnějších sportů. Kdysi jsem chodíval hrát biliár do slavné herny U Nováků ve Vodičkově ulici. V hlavním sále tam hráli také šachisté. A každý druhý večer končil tím, že se šachisté poprali. Přemíra duševní činnosti v kombinaci s nedostatkem pohybu udělá své. Stačí pak jeden dva kibicové jako rozbuška a neštěstí je na světě.

Na závěr: líbila se mi noticka na zadní straně obálky od Milana Lasici - označil překlad Jána Ferenčíka za "naozaj kongeniálny". Nelze nedodat: "Vysoká trieda!"
... alebo ako - samozrejme kongeniálne - hovoríme my Česi: Vyšší dívčí.