Napsáno v trenýrkách

O čom je kniha Napsáno v trenýrkách?

Recenzovat knihy Patrika Linharta (1973) je nevděčná záležitost – a to hned z několika důvodů. Tak zaprvé: literatura představuje jen jednu z mnoha aktivit tohoto všestranného „mistra neklidu“ (připomeňme kupř. jeho účast na projektech radikálního baletu Vyžvejklá bambule, seriál Střapeček a Metlička, nejrůznější happeningy a performance, sběratelství pindíků, pravidelnou rubriku v Hostu, autorská čtení atd.). Je to jako soudit Vlastu Buriana podle jeho knižně vydaných pohádek pro děti a nebrat přitom ohled na další dílo. Vůbec nejde o to, že bychom k Linhartovým textům měli být z výše uvedených důvodů nějak shovívavější, ale že – alespoň na mne – působí jako „scénáře“ čekající na hlas a gesta svého autora. Číst si Linharta totiž znamená jen poloviční zážitek oproti tomu vidět jej a slyšet v akci – a chápat texty v kontextu celé jeho osobnosti. Naštěstí knihu doplňuje výtečný sedmnáctistránkový rozhovor s autorem, který mnohé z jeho různorodých činností odhaluje a mnohé zas vtipně zatemňuje.
Další recenzentova trampota s Linhartem tkví v tom, že nad dílem tohoto nevšedního prozaika a básníka se lámou snad všechny interpretační klíče, že je nelze narazit na žádné běžně užívané kopyto. Ani ta všeobjímající postmoderna na něj zcela nepasuje (i když řadu jejích aspektů naplňuje přímo čítankově), neboť Linhartův svéráz ji přesahuje. A za třetí: pokusit se formulovat poetiku či tvůrčí principy „linhartismu“ znamená je zároveň popřít, setřít tím jejich půvab. Můžeme stokrát hovořit o poetice trapnosti, divnosti či sebevražedné matoucnosti, a přitom si stačí přečíst třeba text Hodinky jsou celý svět a je vám vše jasné i bez vysvětlování.
Jaká tedy Linhartova čtvrtá vydaná kniha (nepočítáme-li soubor dramatických textů) je? Opatřena mile poťouchlým názvem přináší opět pásmo krátkých prozaických textů, záznamů bizarních příhod z hospod, vlaku či ulice, v nichž opět hraje významnou úlohu genius loci severních Čech a pochopitelně i všudypřítomný sexus. Na rozdíl od předchozích svazků oplývají prozaické texty větší sevřeností a vybroušeností (je to dáno i uměřeným výběrem), patrné je i jisté zlyričtění autorovy dikce. Druhou polovinu knihy ostatně vyplňují vesměs rýmované básně. Nejsem si ovšem jist, zda vázaná forma autorovi sedí: zdá se, že zde nemá potřebný rozlet a někdy se nutí do point, jejichž absence v próze je tak specificky linhartovská. Nejlepší čísla sbírky ovšem svého autora nezapřou: „Chci, aby moji draci / odfrčeli na matraci / chci, aby si lidé dobří na zemi / podali ruce pokryté ekzémy // Neboť jsme vrazi z lepenky / otcové griotky / mrtví už jenom tím / tímhle stoletím“ (Moji draci).
Jaké Linhartova kniha přináší poselství, nevím. Vím, že mě autor dokáže naladit na svou vlnu („Možnost tvé porážky je vzdálená, tak ji přijmi a buď adidas.“), že skrze svou roztříštěnost ukazuje mimoděk roztříštěnost dnešní doby, že je mistrem v znejistění naprosto všeho a že mě jeho vidění světa zajímá a baví – nejspolehlivějším svorníkem textů budiž fakt, že je Linhart šíleně vtipný (doslova). Přes všechnu bizarérii a zálibu v převlecích necítím v jeho textech žádnou křečovitou stylizaci a absolutně žádný mindrák, což je v takto osobně laděném psaní vzácnost. Kdysi mě zaměstnávala myšlenka, jestli svým permanentním šaškováním nezakrývá nějakou vnitřní bolest (i v přiloženém rozhovoru se zmiňuje o „ohromné prázdnotě, která se musí okamžitě naplňovat“), ale po této knížce mě podobný směr uvažování nechává lhostejným. Mnohem zajímavější je sledovat, jak se Linhartovi do fantaskního, svého druhu aristokratického spisování vždy nějak omylem přimotá naše špinavá současnost. Autor, toť vesmír sám o sobě, sycený různorodými inspiracemi od Lovecrafta po Belmonda, a každá srážka s realitou (najmě pak třeba s německými turisty) je nárazem, který zaduní.
Patrik Linhart je osobnost, na níž nejsme zvyklí; možná by ho lépe než tuzemská literární komunita přijal kupř. současný Berlín, o němž se v interview zmiňuje (o atmosféře berlínské kulturní scény si můžeme udělat obrázek i z posledního čísla časopisu Živel). Občas si říkám, že z Linhartových nápadů a jeho invence, energie a vtipu by zručný umělecký řemeslník poskládal do tradičních forem slušnou řádku děl, jejichž úspěch by byl značně reálný. Jenže u Linharta je to všechno tak nějak divně zpřeházené, energie se prostupují a věci obracejí naruby, tudíž autor zůstává stále de facto v undergroundu. Ale zřejmě nemůže být jinak, to by totiž nebyl Linhart, jehož jednou ze základních vlastností je nepřizpůsobivost, možná dokonce nějaký vrozený syndrom nepřizpůsobivosti. A tak mě napadá, že poselství Linhartova opusu spočívá v tom, že stojí za to zůstat svůj za jakoukoli cenu. Ostatně to je poselství celé teplické scény, k níž tento „radikální znejisťovač“ náleží.

Jan Nejedlý (Založil/a: emogis)