Kronika ptáčka na klíček

Chudák pan Ptáček na klíček. Bylo dojemné a obdivuhodné, jak moc chtěl najít a pomoci své ženě, a o to víc mě zasáhl závěr. Kumiko je opravdu hodně tajemná žena, i na Murakamiho poměry. Posezení ve studni bylo správně klaustrofobické a studně se tímto řadí mezi strašidelná místa.

Mám pro něj slabost...je tak osvěžující najít něco jiného, ne tak lehce uchopitelného a přeci mnohdy tak okouzlujícího... tentokrát jde o depresivní jízdu naším vědomím i nevědomím, svědomím i podvědomím... oceňuji starého známého Ušikawu... kde jen je Aomame... chybí mi... ale i tak naprostá spokojenost s klasickým odpálením šedé a snad i bílé kůry mozkové...
Dostane se vám až strašidelně pod kůži... jeho příběhy mi vždy dlouho po přečtení zůstávají v hlavě, na duši a i v té správné srdeční chlopni...inu....je stále třeba natahovat pružinu světa, milý Ptáčku na klíček...

Kniha je dlouhá... Moc dlouhá. Přečetl jsem i delší, ale tady se mi to zdálo místy nadbytečné. Místy zase nedostatečně řečené. Je fakt, že kdyby někde něco padlo přímo, ztratilo by to asi své kouzlo. Tak nechává autor čtenáře hledat nějakou pravdu o tom,co se vlastně stalo, jakými proměnami procházejí jednotliví hrdinové knihy. Nejvíce se mi líbily pasáže, které se týkaly historie Mandžuska. O úloze Japonců atd.
I přes výhrady se mi kniha líbila.

Kronika ptáčka na klíček je typický Murakami. Fantasknost kontrastující s naivní popisností mě bavila v jeho prvních knihách, které zde vyšly a já je četla. V téhle už mi ta hraná naivita a charakteristická manýra autora trochu překážela. Temná zákoutí duše, odkazy na Junga a archetypy, divný sex a divné vztahy, je to pořád stejné, i když do jisté míry stále přitažlivé. Nově se u Murakamiho v této knize objevuje téma brutality Japonců za druhé světové války.
I když už nejspíš další knihy tohoto autora číst nebudu, knížku doporučuji, patří k tomu lepšímu, co u nás vychází.