Vyjednavač

Já a Sanderson jsme se donedávna nekamarádili. Jasně, o jeho existenci jsem věděla a znala jsem dost jeho knih - nežiju v jeskyni. Taky jsem samozřejmě postřehla jeho grafomanii během covidu a to jak následně zboural Kickstarter svou kampaní. Ovšem když jsem zkusila Mistborn, dostala jsem se asi na stranu 80, pak jsem knihu kvůli něčemu odložila, nevrátila se k ní a nemrzelo mě to…
Pak jsem se ale zapojila do společného čtení Vyjednavače - protože jsem z docela dost zdrojů slyšela, že pokud chce někdo se Sandym začít, je tohle ideální start. Inu… byl.

Nebudu lhát, Sanderson má na můj vkus hodně jednoduchý sloh a celkově na jeho způsobu vyprávění není nic složitého, přesto mě Vyjednavač chytil už od prvních kapitol. Svět a systém magie, který autor v knize představil, byl fascinující. Příběh o politice, mocenských bojích a mezilidských vztazích, to já můžu. Sanderson mi tady od všeho dal slušnou nálož a já si Vyjednavače ohromně užila.

Oblíbila jsem se v Hymnovo vtipkování navzdory tomu, že humor v knihách moc nemusím. Líbila se mi linka Siri a božího krále, která sice byla jedno velké klišé, ale takové to hezké klišé, které člověka vlastně baví. Noční děs byl skvělý a už se těším, až ho potkám v nějaké další knize. Vasher byl dost typická postava, ale rozplétat tajemství jeho minulosti a s tím spojený mylný výklad historie, bylo zábavné. Vivenna byla na jednu stranu hrozně protivná, ale na druhou jsem ji dokázala pochopit. Zkrátka Sandy mě dokázal nějak okouzlit, i když jsem si po prvním pokusu s ním nemyslela, že je to možné.

Co tady hodně oceňuju, je to, jak Sanderson budoval určitá očekávání, která pak zcela cíleně nenaplnil, nebo je dokonale postavil na hlavu. Tyhle hrátky se čtenáři mám ráda a vidím v nich skvělou možnost, jak i z klasického příběhu udělat něco neokoukaného. V tomhle způsobu vyprávění má Sandy sice ještě dost rezervy, ale ten potenciál tam je, a co jsem tak slyšela, rozhodně ho v dalších knihách dokázal využít naplno.
Takže dnes již takřka kultovními slovy: “Mr. Sanderson, you had my curiosity, but now you have my attention.”

Nestane se to mojí srdcovkou jako první éra Mistbornu nebo Archiv, ale líbilo se mi to.
Bavily mě postavy sester, jako vždy zde byl přítomen zajímavý magický systém (stejně jako v ostatních zmíněných nahoře) a přišlo mi, že to celé bylo napsáno tak nějak hravěji, humorněji, než ostatní sandersonovky, například slovní výměny mezi Hymnem a jeho kněžím.

Další kniha od Sandersona a opět naprostá spokojenost. Příběh o sporu dvou království a válce mezi nimi, která je na spadnutí, je napínavý, plný intrik a zrad. Nic není tak, jak se na první pohled může zdát. Hlavní postavy se během vyprávění vyvíjí a mění. Nejvíc bych vypíchnul mluvící meč, protože jeho hlášky neměly chybu. A pak Hymna Smělého, boha statečnosti, a jeho věrného kněze Llarimara. Dialogy mezi touto dvojku mě dostávali smíchy do kolen :DD

"Spal jste dobře, Vaše Milosti?"
"Spal jsem fantasticky, Zvěde."
"Říkáte mi Zvěde?"
"Ano, rozhodl jsem se, že ti dám novou přezdívku. Zvěd. Hodí se k tobě, protože pořád slídíš kolem a do všeho strkáš nos."
"Jsem poctěn, Vaše Milosti"

Dlouho čtené. Poněkud mě kniha zklamala. Vysvětlení fungování magie se trochu vyjasní až ke konci knihy. Přebíhání děje mezi dvěma sestrami mi kupodivu nijak nevadil, ale postav se mi zdálo poněkud málo nebo fungovaly poněkud obecněji. Nad některými scénami jsem si říkal, proč je autor napsal. Po Finální říši a Elantris snad přijde nějaké zlepšení. Vyplatí se začít vůbec číst Cestu králů?