Do posledního dechu

Buňuelův život je snad ještě zábavnější, než jeho filmy. Ta grácie, smysl pro absurdno a surreálnost, chvíle, kdy nevíte, zda máte vyprávění věřit nebo jej brát jako tahání za nos, jsou veskrze skvělým a zábavným zpestřením knihovničky. Kde jinde máte možnost sledovat několikastránkové labužnické vyprávění o aperitivech, černohumorné historky o vzájemně se střílejících mexičanech, kteří se vraždí kvůli špatnému popisu cesty a nebo historky o tom, jak Buňuel na návštěvě u Chaplina na protest proti vlastenectví jiného hosta shodil na zem vánoční stromeček a začal šlapat zuřivě po dárcích? (Jen tak mimochodem - Chaplin prý Buňuela pozval znovu na oslavu Nového roku a už v předsíni mu řekl, že jestli chce zlikvidovat vánoční stromek, jak to má na návštěvách ve zvyku, měl by to udělat raději hned, aby později nerušil plynulou konverzaci ostatních hostů).

Božský Luis může být chápán a jeho dílo vykládáno mnoha různými způsoby. Nicméně nám smrtelníkům bohatě postačí ocenit život a tvorbu milovníka filmu, který se s kinematografem seznámil poprvé již v roce 1908. Některé jeho filmy jsou téměř nesnesitelné, u jiných se dokážu ironicky pobavit. Konečně, logika snu je mu velmi vlastní, pokud tedy přistoupíte na velmi volnou logiku vyprávění, můžete se společně s Luisem v klidu společně zasnít. Kaskáda vzpomínek a pracovních postřehů dává pozornému čtenáři vkusný kompas na téma, jak se v Buñuelovi neztratit a to zcela postačuje. Osobně jsem nikdy nemusela Andaluského psa, ale ocenila jsem námět Anděla zkázy a za inspirativní považuji předlohy Deníku komorné, Krásky dne a Toho tajemného předmětu touhy.