40 dní pěšky do Jeruzaléma

Tahle knížka je skvělá. Neumím si představit jít celou tu cestu pěšky, bez mapy, spoléhat na pomoc místních lidí - a o to víc se mi toto vyprávění líbí. Zibura si dělá legraci z každé situace, ze sebe, přitom to působí pohodově, bez jakýchkoli křečí. V čase, kdy hodně lidí přistupuje k lidem třeba právě z těchto končin s despektem, nedůvěrou i povýšeností přichází tato kniha, a představuje je pohledem pěšáka, který i díky nim prošel svou pouť tak, jak si to zhruba představoval (až na ten tinnitus, jasně :-) )
Ladislava Ziburu zajímají lidé a Ladislav Zibura zajímá mě. Super, doporučuji.

Tak bohužel den 17. 41 % přečteno a já musím odložit. Bohužel se nudím. Ze začátku to na mě fungovalo. Bylo to takový svěží a humorný. Teď už je to jenom trochu humorné, jenže opakovaný vtip není vtipem, i když se převlékne do trochu jiného kabátu. Nečekala jsem, že to bude nějaký literární nebo filosofický skvost nebo, že to bude nějaké hlubokomyslné dílo, ale tohle bylo trochu moc povrchní. A tak mě to postupně víc a víc nudí... Třeba to ještě někdy dočtu, kdo ví.

Zibura mě nadchl, líbí se mi styl jeho psaní, lehký s důrazem na lidi, které potkává. Sebeironie a nadhled činí z jeho cestopisu zábavnou četbu. Navíc je vážně skvělý, jak vnímá okolní svět a jak své myšlenky dokáže přetavit do lehkého a přitom uvěřitelného popisu.

Kniha nebyla špatná, člověk se i něco dozvěděl a pohled na to, jak se žije někde jinde, vždycky přijde vhod. Ale jak tu bylo už několikrát řečeno - kniha byla příliš repetitivní. Chápu, že když se to takhle opravdu dělo, tak nemá smysl to přikrášlovat, ale pro mě osobně to začalo být po čase už trochu nezáživné. Knihu jsem i z toho důvodu četla poměrně dlouho - nedokázala mě vtáhnout. Autor píše sice vcelku čtivě (a některé zážitky byly docela děsivé - třeba střelba na oslavě), ale jeho humor mě většinou míjel. I z toho důvodu zatím nemám kdovíjakou potřebu sáhnout po jeho dalších knihách (ačkoliv to, že si je třeba jednou přečtu, úplně nevylučuji).