Jak jel Vítek do Prahy

Jak jel Vítek do Prahy je jeden z titulů, které jsem moc ráda četla v dětství a ke kterému se ráda jednou za uherský rok vracím. Jasně, je to pro ty nejmenší, mně jako dospělé čtenářce ten obsah nic moc už nedává. Ale vyvolává to ve mně nostalgii a velmi příjemné pocity návratu do dětství, kdy byla spousta věcí snadných a bezproblémových.
Milé krátké epizody z Vítkova pobytu v Praze, příjemný jednoduchý styl psaní, místy se člověk i pobaví. Asi spousta z nás v dětství chtěla si ze zoologické zahrady odnést s sebou domů nějaké zvířátko - jako Vítek. To mi přišlo kouzelné. A moje vydání je navíc obohacené o krásné ilustrace Adolfa Borna.

Dnes už téměř neuvěřitelný příběh, že by rodiče posadili prvňáčka na vlak a samotného ho nechali jet do Prahy... Z knihy dýchne atmosféra dob dávno minulých. Chování spolucestujících mi přišlo nepříjemné, jeden chce aby chlapec nakrmil jeho psa svou vlastní svačinou, druhý se chce hned prát, třetí si z něj utahuje, že je tak malý, že nejde skoro vidět... Příběh se ve vlaku trochu vleče a vše popisuje dost detailně (cesta zabírá skoro půl knihy ) a naopak pobyt u tety samotné v Praze je strašně urychlený a popisy dost chybí. Nic moc. Na jedno přečtení dobré, ale vracet se k ní nebudeme.

Knížku jsem jako dítě přečetla několikrát, považuji ji tedy za jakousi srdeční záležitost:) Příběhy Vítka byly super a bohaté ilustrace se mi moc líbily.

Jedna z prvních knih, kterou jsem jako dětský čtenář četl. Sice se mi stále více líbí Honzíkova cesta, ale domnívám se, že každé dítě by si tuto knížečku přečíst mělo. Ilustrace Adolfa Borna se mi jako dítěti příliš nelíbily...byl jsem zvyklý na paní Zmatlíkovou :)