Autofikce
Profil knihy je v inom jazyku
Všetky obaly
#dálný východ
#japonci
#japonská literatura
#japonsko
#psychologické
#východní asie
#východoasijská literatura
#vztahy
O čom je kniha Autofikce?
Kniha Autofikce, stejně jako její další díla, s až cynickou otevřeností vypovídá o dnešních mladých Japoncích. Násilí, náhodný sex, drogy, deziluze... Hrdinkou zčásti autobiografického románu je mladičká spisovatelka Rin, kterou její nakladatelství požádá, aby napsala knihu sama o sobě. Příběh začíná na palubě letadla, jímž se čerstvě vdaná Rin vrací s manželem ze svatební cesty na Tahiti. Samotný děj se odehrává v několika časových rovinách - nejprve v reálném čase, poté v retrospektivě předchozích let jejího života. V každém z těchto období je Rin pohlcena milostným vztahem plným lásky, nenávisti a především vlastní bezmezné žárlivosti, avšak všechny tyto vztahy časem končí a každá její další známost je předem odsouzena k nezdaru. Stejně jako v předchozích knihách i v tomto románu hledá Kaneharová samu sebe, pátrá po odpovědi na otázku: "Kdo vlastně jsem?" A nachází odpověď: "Jsem mladá žena, která má problémy s navazováním dlouhodobých vztahů, a to nejen milostných."Kaneharová odmítá, že by psala o japonské společnosti, a ujišťuje, že její knihy jsou jen o tom, co sama cítí, o mezilidských vztazích, a hlavně o lásce. Přesto oním jakoby bezděčným líčením světa, který její hrdiny obklopuje, přináší působivý obrázek současného života části japonské mladé generace a témat, s nimiž se tato generace identifikuje. Jsou to mladí lidé, kteří nedokážou žít naplno, ale jen jaksi přežívají. S budoucností si nedělají starosti, protože pro sebe žádnou budoucnost nevidí. (Založil/a: Polárka)
(Zobraziť viac 
)
)
Štatistiky
Vydanie
Kniha (1)
Komentáre
Samotná myšlenka autofikce se mi líbila, ale navzdory snaze rozprostřít příběh do několika rovin, se autorka chytla do vlastní pasti. Pořád je to jen příběh jedné nevyrovnané ženy, která trpí sklony k hysterii a chorobné žárlivosti. Rin nemá žádný skutečný prostor, aby se jako postava nějak vyvíjela, a pokus o hrátky s nihilismem vyšly taky poněkud do prázdna.
Ve srovnání s Hady a náušnicemi takově vyčpělé až táhnoucí se. Ale některé autorčiny myšlenkové asociace jsou naprosto působivé.
Postmoderní román je rozdělen na tři části a také na tři časové linie, všechny jsou ale hořkou metaforou, připodobňující člověka k použitému produktu, který nemá co dát. V první části hlavní hrdinka, spisovatelka, Rin poskytuje mnoho nesmyslných rozhorů, pro všemožná (i nemožná) média, její odpovědi jsou zcela „mimo mísu“. Autorka tak satiricky a sebeironicky popisuje směšnost uměle vytvořeného vesmíru showbussinesu, plného celebrit. V dalších částech pak popisuje život znuděných, duševně prázdných japonských teenagerů, kteří tráví („maří“) čas na tranceových diskotékách, hernách a barech, žijí „na ulicích“ protože nedokážou být sami se svým „vyprázdněným“ egem. Z knihy doslova stříká smutek a melancholie a rozhodně nekončí happy endem, rozhodně nemoralizuje, jen kritizuje konzumní život a „hlavní proud“. Dalo by se říct, že rozhněvaná mladá autorka nám ve velmi dobře „stravitelné“ podobě předkládá svůj kritický pohled na svět, ve kterém žijeme. Ona nám řekla, co si myslí, a jak s tím naložíme, jí je zcela u … zadku.
Oproti předchozí knize mnohem propracovanější kompozice, způsob řazení obrazů, které byly sugestivní už dřív, posouvá Autofikci někam trošku jinam, než zůstaly Hadi a Naušnice.
