Skleněná těla

Po trilogii "Vraní dívka", která byla skvělá, jsem měla od Skleněných těl větší očekávání. Nemohla jsem se začíst, nakonec se podařilo, ale něco tomu chybělo, tolik mě to nevtáhlo, jak jsem očekávala.

Napětí tady rozhodně nechybí, celá kniha, jak název napovídá, je prodchnutá chmurami , melancholií, trudnomyslností, touhou po smrti. Takže při čtení na vás padne černý závoj marnosti, který shodíte jen douškem něčeho ostřejšího.

Depresivní čtení o tom, jak dalece dokáže člověka ovlivnit psychika, minulost a dětství. Kniha si udržuje dobrou dynamiku díky častému střídání postav, z nichž každá do děje vnáší vlastní formu, styl i tempo. Ústřední zápletka je sice zajímavá, ale bohužel mě nestrhla tak, jak by se s jejím potenciálem dalo očekávat. Souhlasím s názory, že děj byl zbytečně překombinovaný, vyhrocený a psaný na efekt. Skleněná těla se bezesporu zaobírají docela vážným tématem a myšlenkou, ale zpracování je opravdu nešťasné.

Po trilogii - Slabost Victorie Bergmanové, která mě hodně bavila jsem se pustil do čtení další knihy se slibným názvem Skleněná těla. A se zklamáním musím říci že obálka a název knihy je asi to nejlepší na tomhle počinu.Kniha mě hodně zklamala,děj zmatený,hodně postav ve kterých jsem se ztrácel a ty názvy míst ve švédštině na plynutosti taky moc nepřispěli. Moc pochybuji že v sérii - Černá melancholie budu pokračovat.

Kniha otevřeně slibuje nelíbivou exkurzi do nejhlubších koutů lidské duše. To v kombinaci s místy lezavou a ponurou atmosférou švédského Skåne. Koho by ovšem napadlo, že ony kouty budou primárně zasazeny do tělesné schránky mentálně ploššího ztroskotance neumějícího zacházet s drogami, úzkostlivě zvracejícího, mimo jiných věcí, své bystré a hluboké dedukce na témata jako život, náboženství a temnota. (Zhruba na každé desáté stránce...) Ani další prvky sestavy hlavních postav tohohle slzavého údolí nejsou žádná lákavá hitparáda.
Pověstnou třešničku na dortu představuje nadaný tvůrce s pochroumaným smyslem pro rytmus, schopný během patnácti minut naprogramovat bicí, baskytaru aj., podmáznout nějakým pěkným řinčením puklice o zem, šuměním moře, jednou neustále se opakující větou a progresivně si myslet, že dělá do blek metálu... Lze říct, že namísto zmiňované sondy do temných částí lidské duše sledujeme deník
vyvržených a v dětství nábožensky drezurovaných káčátek.

Zápletka díla už je poněkud zajímavějšího ražení a umožňuje čtenáři nahlédnout pod roušku fungování nejrůznějších sociálních center, undergroundových klubů ale i izolovaných náboženských sekt/rodin. Atmosféra a klima raně zimního Skåne
i tady funguje zdařile. Nepodařilo se mi ovšem najít zalíbení ve struktuře díla a pozornost mi neustále odbíhala někam jinam.
Kniha je rozdělena do maximálně třístránkových kapitol, přičemž každá kapitola je líčena z pohledu jiné postavy. Nemusím asi blíže specifikovat, co tohle udělá s dějem. -> Uživatel cracku s dálkovým ovladačem style...
Vyhmátnout hlavního "pana neznámého" nepředstavuje problém. Z části kvůli naprosto geniálnímu spoileru, který vydání knihy z roku 2020 nabízí hned na zadní straně vazby...

*1,5/5* -> Nehodlám hned nad autory lámat hůl, ale tohle mě neoslovilo.

Bohužel poté, co jsem se namlsala Vraní dívkou, pro mne tato kniha byla zklamáním. Byla jsem čtenářsky ubita nekonečným kolovrátkem temna a smrti. Nejslabší ze čtveřice knih od této autorské dvojice.

Temný a znepokojivý román, který se může zarýt pod kůži, vykresluje psychologické napětí, syrovou brutalitu i křehkost lidské mysli. Příběh je natolik tísnivý, že ho budete chtít rychle dočíst, ale zároveň vás jeho atmosféra a intenzita nepustí. Není to snadné čtení, doporučuji spíše pro milovníky temnější depresivní literatury.

Takový melancholicky laděný román z prostředí severských zemí. Kniha je celá taková lehce smutná/melancholická, ale nutí člověka stále číst dále. Celkem se mi líbil styl psaní, kdy každá kapitola má max 3 strany a pojednává z pohledu jedné postavy.

Obsahuje spoiler Velká škoda. Přiznám se, že jsem čekal něco víc. Nápad to nebyl špatný, i když je pravda, že s tématem sebevražd se v poslední době trochu roztrhl pytel. Díky krátkým kapitolam děj ubíhá poměrně svižně, nicméně je na mě v knize příliš dějových linii, díky kterým mi nestačil nikdo z hlavních hrdinů nijak výrazně přirůst k srdci. Jako klad hodnotím poslední kapitolu, kde dojde k pohřbu vyšetřovatele. Oproti happyendu je to příjemná změna.

Knížku jsem včera odložila s trochu rozporuplným pocitem. Ta změť švédštiny mi dala docela zabrat, místy jsem se trochu ztrácela. nečíst před tím trilogii Vraní dívky, asi bych si na tento styl psaní špatně zvykala. Děj mi trošku přišel jako místy násilně domyšlený, což mě moc nezaujalo. Každopádně ještě bych nad autory nelámala hůl, uvidíme s čím přijdou dále :)

Skleněná těla thriller od dvojice švédských autorů byl velmi napínavý. Sice ze začátku, vzhledem k počtu postav nepřehledný, ale dá se vcelku rychle, díky krátkým kapitolám, zorientovat. Napínavé, autoři se snažili čtenáře překvapit, tím, kdo za sérií sebevražd mladých lidí stojí do poslední chvíle.

Obsahuje spoiler Kniha mě velice rychle upoutala - mam ráda,když je kniha rozdělena do menších kapitol dle knižních postav. Na začátku se mi sice postavy trošku pletli, ale později to již bylo lepší. Nemám co knize vytknout, možná až na ten smutný konec, ale to ke knihám prostě patří.

Obsahuje spoiler Jedna z recenzí na zadním obalu knížky říká, že se její čtení stane návykovým. A je fakt, že i já jsem měla problém od knížky odejít, nicméně asi jen do její poloviny. Četba mi přišla děsivá, temná, snad i napínavá, nicméně bohužel jen do doby, kdy mi zhruba na 170. stránce došlo, kdo je vrah. Z čehož jsem byla nejdřív rozčílená, pak zklamaná, ale pak jsem si řekla, že to možná byl vše záměr autorů a užívala jsem si zbytek příběhu a poměrně kvalitní styl psaní. Styl, který mi ale přišel občas jako by chaotický, jelikož jsem občas ztrácela orientaci, hlavně v postavách a místech. Snad to bylo způsobeno švédskými názvy nebo tím, že takřka všechny postavy byly něčím navzájem propojené. Některé scény a osoby mi ale přišly v příběhu celkem zbytečné - např. postava dívky Aiman. Pozitivně naopak hodnotím zápletku rozkrývání, kdo je démonický Hunger, zejména záměnu Simona za Oystena.

Podle anotace jsem cekala trochu vic, pripadalo mi to zdlouhave, mnoho lidi bez souvislosti, nekteri podle me uplne zbytecni. Mozna budu jedina, ale ani jsem nepochopila motivaci "pachatele"...

Čekala jsem něco jako Vraní dívku. Bohužel, Skleněná těla mě příliš nezaujala. Kniha je rozdělena do spoousty velice kraťoučkých kapitol a velkým množstvím postav a proto pro mě bylo těžké se chvílemi orientovat. Dokonce tři hlavní postavy měli velice podobná jména (Hunger, Holger a Hurtig) a to mě čtení docela ztěžovalo a vždy když tam byl někdo od H, přemýšlela jsem, kdo že to je. Celkově byl příběh hodně depresivní, o tom, jak nás ovlivňuje naše minulost, naše dětství. Takový příběh z "podsvětí", o vraždách mladých lidí, sebepoškozování a drogách. Rozhodně to není lehké čtení. Konec pro mě nečekaný, což se u každého krimi/thrilleru cení.

Pánové, čekám na další díl. Rozjezd je slibný, jsem velmi zvědavá, co bude následovat. Konec děje mě trochu nemile překvapil, ale proč ne.

Moc se mi do ni nechtelo, protoze posledni kniha od teto dvojice byla pro mne velke zklamani.... jenze ono to bylo docela zajimavy a napinavy, a ikdyz se da brzy odhadnout, kdo za tim stoji, tak to stoji za to si to precist.

Je to jak číst deník emo-puberťačky. Jeden velký patos bez děje, bez nápadu, beze smyslu. Nezanechalo to ve mně vůbec nic :(

No tedy Holger, Hunger, Hurtig... šílený se orientovat, zvláštně psané, musela jsem si zvyknout. Je celá hodně negativní ...

Styl páchání sebevražd byl opravdu zajímavý, byla jsem až v šoku, co všechno autoři dokázali vymyslet. Vůbec jsem nevěděla, kdo je vrahem, i když jsem to nějak hluboko v hlavě tušila.
Styl psaní byl opravdu chytlavý, autoři si dokázali pohrát s každou stránkou knihy. Tito muži ví, jak na nás.
Možná se mi to líbilo hlavně proto, že jsem mladší, ale na kvalitě to neubírá.¨
Za mě 8 z 10. :-)

Ale no tak, pubertaci, co se rezou na koncerte black metalove skupiny? To snad neeee! Na knihu jsem se moc tesil, o to vice me zklamala. Neuveritelne, ze brilantni trilogie 'Vrani divka' pochazi ze stejneho pera, jako tenhle infantilni cajdak.

Knížka mě oslovila, líbil se mi styl, jakým byla napsána. Děj udržoval v napětí, byl na tolik zajímavý, že mi dělalo kolikrát problém knížku odložit. Myslím si, že si zaslouží plné hodnocení, mohu jedině doporučit.

Musím říct, že po tom, jak skončila Vraní dívka, se mi do Černé melancholie moc nechtělo. Pak jsem si ale řekla, že tomu dám šanci, sice mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale pak jsem od knihy nemohla odtrhnout oči, jak byl děj napínavý a překvapující. Navíc měla kniha i dramatický konec, a to se mi líbilo. Za mě určitě 5*.

Knihu jsem přečetla docela rychle, vzhledem k jejímu členění na velice krátke kapitoly apod. Kniha mě nezaujala. Ztrácela jsem se v názvech měst a míst ve švédštině, i ve jménech postav (nejspíš právě kvůli členění knihy, kde se velice rychle prřeskakuje z jedné osoby na druhou, aniž by jste se o nich pořádně něco dozvěděli!). Po předchozí sérii Vraní dívka jsem se na knihu velice těšila, ale je pro mě velkým zklamaním. Není dobré mít příliš velká očekávání :-)