Král jelenem

Carla Gozziho jsem do dnešních dnů neznala a od dramatu Král jelenem jsem vlastně nic neočekávala. O to více jsem byla mile překvapena. Najdete zde plno vtipných momentů a zajímavých postav. Hra není rozsáhlá, přečtete ji za jeden den a určitě vás pobaví. Na divadelní scéně to musí být obrovský zážitek.

Carlo Gozzi není tak známým klasickým autorem, takže bych si ho dovolila malinko představit. Tento autor z 18. století, tím současníkem např. Carla Goldoniho. Založil tzv. Akademii ťulpasů, která měla v programu obranu italských klasických tradic a čistoty literárního jazyka proti francouzskému vlivu – v rámci tohoto „hnutí“ vystupoval proti tvorbě Chiarima nebo právě Goldoniho. Byl zásadním odpůrcem francouzského osvícenství, odmítal Goldoniho reformu, vnímal ji jako útok na tradiční italské divadlo, obviňoval ho z prohřešků proti literárnímu jazyku, z nemravnosti, v jeho zájmu o všední současnost viděl trivialitu, jeho plebejské sympatie k lidovým vrstvám a posměšné narážky na aristokracii charakterizoval jako podvratnictví, poukazoval na jeho nedůslednost a vytýkal mu, že se ochotně podřizuje náladám obecenstva. Tvrdil, že divadlo lze naplnit jakoukoli naivní a nepravděpodobnou povídačkou, jakou chůvy vypravují dětem. Své ženské role psal pro svou přítelkyni, herečku Teodoru Ricciovou. Ve svých tragikomediích vytváří uzavřený pohádkový svět, jen tenkými nitkami spojený s reálnou skutečností, protiobraz současného světa. Platí v něm tradiční morální principy a hodnoty, jeho hrdinové jsou příkladní. Pokorně se odevzdávají do rukou osudu, sklánějí se před autoritou a respektují společenskou hierarchii. Byl taktéž obráncem tradiční improvizované komedie. To bych jenom tak uvedla na začátek, protože mě právě tímto autor zaujal, díky tomu jsem si knihu pořídila. Líbí se mi, že i kritizuje slavného (a mého velmi oblíbeného) Goldoniho, přidává mu trochu na realističnosti, protože buďme upřímní, kolik z nás si dokáže reálně představit, že tito lidé opravdu žili a chodili po stejné půdě, jako chodíme teď my o 4 století později.

Tento příběh by si rozhodně zasloužil mnohem více pozornosti, protože to bylo skvělé. Byla to nejlepší klasika, co jsem kdy četla? Ne. Bylo to špatné? Ani náhodou. Myslím si, že pokud by tomu nějaký divadelní režisér věnoval trochu (rozhodně zasloužené) pozornosti a vytvořil z toho (chraň je Pánbůh ne zmodernizované) divadelní představení, mohl by to být trhák. Tak silný pocit skvělého divadelního zpracování jsem u knihy asi ještě neměla.

Nebudu tady vysvětlovat děj, protože přesně v tom tkví kouzlo této knihy. V nevědomosti.

Líbí se mi, že tady není pouze jednoznačný názor na ženské postavy. Každá postava tady má na ženy jiný pohled a také se k nim jinak chová. Což mi přijde skvělé a rozhodně se to vymyká obyčejům ženských postav v klasické literatuře, kdy dívka/žena je dobrá leda tak u plotny. Samozřejmě záleží na povaze jednotlivé postavy, některé tento starý zajetý názor mají, ale některé jiné (např. král Deramo) mají poměrně moderní pohled na ženu, což si myslím je velmi dobře.

V příběhu samozřejmě vítězí nehynoucí a pravá láska, která je zde ale hezky vykreslená a docela jsem nad tím roztávala.

Příběh je sice krátký, ale hezky se čte, dokonce se zasmějete nad překvapivě novodobým humorem a zavřete knihu s pocitem, že klasika vlastně není tak špatná.