Bohyně, světice, ženy

Knížka vychází ve čtvrtém vydání, od r. 1915, a byla upravována. Je o osmnácti konkrétních osobách ženského rodu, většinou známých (1898, 1901-1924) z jiných kultur. Básník se nechal inspirovat jejich osudy a není to proto obecně o ženách a proto jsou rozsáhlejší.

Slovo, které nejlépe vystihuje moje pocity ze sbírky, je ambivalentní. V některých básních mě okouzlil jiný pohled na známé příběhy, třeba Libušin nebo Juditin. Judita mě zasáhla nejvíc, její dilema i jeho tragické vyvrcholení, když se svým milencem zabíjí i svou lásku a naději na štěstí. A na druhé části spektra "proletářské" básně. Měšťačka, která ženu odosobňuje na (skoro až pornografický, byť nic pikantního u básníka nehledejte) symbol chlípnosti a poroby, brr, měla jsem husí kůži. A opravdu údernická rudá báseň "o nehezké Židovce" a "rudé světici" Rose Luxemburgové. Nejspíš nechtíc zde Neumann vystihl podstatu komunismu jako fanatického svého druhu náboženství.