Konec všech věcí

Šestý díl zavírá krám způsobem, který místo ohňostroje vytáhne kalkulačku a chirurgickou sadu. Scalzi přepíná mezi politickým šachem, polním manuálem a existenciální lampou, a zjišťuje, kde se láme identita, když začne vrzat systém. Vypadá to klidně, hlas, co mluví potichu, vyjednávačka s rukama od oleje, jednotka, co na mapě dělá jen nehezké, ale nutné tečky a tlak mezitím roste jak v potrubí. Je to přesnější než hrdinské proslovy, a když to cvakne, cvakne to správně.

Baví mě, jak tu funguje proporce, místo velkých gest přijde správně navážené NE, místo palby přesný tah ve správnou vteřinu. Diplomacie není balet, spíš kontaktní sport s pravidly, která se mění během zápasu. Suchý humor drží nervy v tolerancích, občas přijdou věty ostré jako servisní nástroj.

Jasně, jsou tu místa, kde to lízne brzdu, dokumentárnější pasáže a metahra „co kdyby se to otvíralo jinak“ dají mozku práci, ale tempu občas přihodí písek. Když příběh přehodí převodovku do hlavy, je to chytré a přesné, jen ne vždy strhující. Není to slabost, spíš volba, místo aby tě kniha srazila do křesla, donutí tě sedět a poslouchat, jak cvakají mechaniky moci a odpovědnosti. A jo, někdy bych si přál o chlup víc jisker mezi zářezy.

Poctivé rozloučení, které víc účtuje, než oslavuje. Chytře poskládané, s pár nezapomenutelnými drobnostmi, co se vrátí při zpívání ve sprše, a s tónem, který má víc respektu než euforie. Ne noc, co tě udrží vzhůru do tří, spíš solidní večer s dvěma espressy. Série tímhle nekončí fanfárou, ale rukou podanou. Bylo to zajímavé. A to teď rozhodně není nic špatného.

Výborná knížka, která ale bohužel trpí dost mizerným překladem (Martin Stočný). Na mysli mám zejména pasáže, kde probíhá komunikace mezi diplomaty a vše je přeloženo do hovorové (nespisovné) češtiny, která tam je jak pěst na oko. Knížka super, ale překladatel by zasloužil dostat naplácáno.