Čekání na Bojanglese

Rozvrkočeně láskyplné vyprávění plné takové něhy... že si stále dokola pouštím okouzlující Ninu Simone, jen abych s nimi mohla ještě chvíli být... to je přesně ta skvostná melodie jejich osudů, která je všechno... jen ne navoněná nudou... příběh je trochu bizar a přesto tak moc život... tak krásný, až to bolí... některé písně se prostě nikdy neobehrají a některé lásky trvají navěky... inu, zatančete si spolu s nimi... pošolíchají vaši srdeční chlopeň a už vás neopustí...

Tohle je dost zvláštní kniha, u které vlastně ani nevím, jestli ji dokážu správně ohodnotit.
Autor se zabývá těžkým tématem duševních poruch, ale pojal to dost svérázným způsobem, že celý ten příběh na mne působil místy dost bizarně a surrealisticky. Což byl asi nejspíš záměr, ale musím se přiznat, že mi zpočátku dělalo značný problém se do knihy vůbec začíst. Čtenář je hned od první stránky vhozen do chaotického a těžko uchopitelného života postav a je na čtenáři, jestli se v příběhu naučí plavat. Na začátku jsem si nebyla vůbec jistá, zda jsem cílová skupina a jestli knihu vůbec dočtu...
Byť se v anotaci píše, že se jedná o humorný i dojemný příběh najednou, já tu humornou stránku knihy asi vůbec nedokážu ocenit. Patrně se čtenář má smát u těch bizarností, které postavy provádějí, ale mně to bohužel humorné nepřišlo. Neboť se asi nedokážu smát u knihy, u níž v rámci děje na pozadí cítím tragédii.
Nicméně připouštím, že v druhé polovině knihy jsem se dojímala, to rozhodně ano. Melancholický a smutný podtón na čtenáře působí nejdříve pozvolna, ale s přibývajícími stranami pak o to silněji. A ten závěr mne dost rozesmutnil.
Celkově tak hodnotím lehkým nadprůměrem - 3,5 hvězdy. Nebyla to vysloveně špatná kniha, ale je to dost specifické čtení, které asi holt nedokážu plně pojmout...

Uff, to byla jízda! Něco tak nádherného a zvláštního už jsem dlouho nečetl. Nina Simone mi zněla v hlavě i ve sluchátkách a já se bavil, tančil i plakal spolu s postavami knihy. Děkuji vám pane Bourdeaut...

Tahle kniha je opravdický bizár, který vás na konci i trochu dojme. Rodina je prostě divná (což mívám ráda), nemáte šanci poznat, co je míněno vážně, co ve srandě a co už hraničí s šílenstvím. Příběh se postupně vyostřuje a Mr. Bojangles zní stále naléhavěji. Mrzelo mě, jak dopadl otec, ale asi bych se tomu neměla divit...