My, utonulí

Příběh tak epický, že když se na konci objevují postavy ze začátku knihy, už jsem měla problémy si vzpomenout, o koho šlo. Kromě délky mě už na začátku vyděsil explicitní válečný masakr, v němž nebyla nouze o mozky, střeva a různé tělní tekutiny. Možná autor chtěl hned zkraje odstrašit slabší povahy, nicméně k podobné míře brutality už se potom v románu neuchýlil, a to ani během líčení dvou světových válek. Takže kdoví. Jinak je však obtížné z knihy, která pokrývá celé století a je přímo přeplněna pestrými životními příběhy, vypíchnout něco konkrétního. Souhlasím se skřetem, že postavy jsou plastické a snad žádná není stoprocentně kladná, nebo záporná. Osobně mi však tahle urputná vyrovnanost povah trochu bránila v tom najít si v knize nějaké oblíbence. A když ti schází, schází i vůle se k vyprávění vracet. Takže knihu posílám na další plavbu a snad zakotví u někoho, komu bude bližší.

Kniha přináší soubor osudů lidí z ostrovního městečka Marstalu, které na sebe různě navazují a vzájemně se proplétají. Střídají se zde kapitoly psané v ich formě i er formě, jindy zase promlouvá celá skupina obyvatel o zážitcích, které je spojují, v množném čísle, což bylo moc zajímavé. Události v knize popisované se tak čtenáři nabízejí z vnitřního i vnějšího pohledu.
Autorovi se výborně podařilo zachytit životní zkušenost jednotlivých postav, jejich vnitřní boje i příchod změn, které předznamenaly konec jedné éry. Příběhy se odehrávají na moři i na souši, ukazují člověka z dobré i špatné stránky a vybízejí k zamyšlení - a jako takové jsou spíše smutnějšího ražení.
Celkově je kniha skvěle napsaná a připadalo mi, jako bych četla knihu od velikána klasické literatury a ne od autora, o kterém jsem předtím neslyšela.

Zvláštní kniha, kterou jsem si vybrala hlavně kvůli námořnictví, nakonec byla i o něm, ale hlavně o lidech v mezních situacích. Vlastně taková v podstatě sága, ale nikoli rodinná, nýbrž městská. V závěru knihy jsem se už opravdu třásla, aby přežil aspoň někdo, a tak mi i závěrečný danse macabre nepřipadal děsivý zdaleka tak jako to, co mu předcházelo.
Taky jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi dávno četla Moře v plamenech a na ten děs.
"Tehdy Knud Erik naivně věřil, že válka celý svět změnila v loď a že nepřítel, proti němuž se sjednotili, se svou krutou silou podobal moři. Netušil, že válka měla jiná pravidla, a ani to, že ta pravidla mají zničit loajalitu a silný smysl pro soudržnost, jež v jeho duši zanechaly roky strávené na moři. ... Pro plavbu v konvoji existovala určitá pravidla. Před vyplutím se na pevnině konala schůze a rozkaz od komodora konvoje zněl vždy stejně: udržujte rychlost a kurz. ... Existoval ještě další rozkaz, který v jejich svědomích rostl jako nádor: zasažené lodi nikdy nejezděte na pomoc a nezastavujte se pro přeživší. Plavidlo, které by bylo byť jen na okamžik nehybné, by se stalo terčem ponorek a bombardérů a riskovalo by tak ztrátu nákladu, jenž byl pro válečné úsilí nezbytný. Konvoj se plavil proto, aby ten náklad doručil, ne aby zachraňoval topící se námořníky.
Toto pravidlo pramenilo z hořké nezbytnosti. A ačkoli si to Knud Erik uvědomoval, nemohl se zbavit dojmu, že to byl útok na celou jeho identitu. Měl podezření, že ho nemá zničit torpédo, ale rozkaz, jenž ho nutil ignorovat tonoucí muže křičící o pomoc."

Pribeh samotny neni spatny, az na prekombinovany a nesmyslny konec, a asi by stal za precteni v danskem originale ci strojovem prekladu (deepL) z danstiny do cestiny. Bohuzel, cesky preklad Elisky Jemelkove vychazi z anglickeho prekladu a neni dobry. Mnohe obraty jsou doslovnym prepisem z anglictiny tak, jak se v cestine nepouzivaji a u nekterych spojeni jsem musel az zatinat zuby, jak priserne znely. Nakladelstvi Omega navic mylne uvadi, ze je kniha prelozena z anglickeho originalu a na prebalu dokonce uvadi chybny rok autorova narozeni (1980 misto 1952). Knihu jsem docetl, ale vracet se k ni nebudu.