Zloděj

Když je milujete, není co řešit.
Bratrstvo černé dýky už pošestnácté (když nepočítáme spin-off sérii) a pořád je o čem číst. Na Assaila jsem se sice nijak zvlášť netěšila, ale vzala jsem ho na milost. Líbí se mi, že se autorka nevěnuje jen ústřední dvojici, ale neustále se motá kolem ostatních bratrů, navazuje na jejich příběhy a žene je dál. Vishous je jeden z mých nejoblíbenějších upírů, takže jsem si jeho linku užila, i když pro příště bych prosila víc Butche. A mnohem víc Lassitera, děkuji.

Protože příběh Layly a Xcora mi nestačil, vrhla jsem se hned na Assaila a Solu, na ně jsem se těšila vážně dost. Jak bývá u autorky zvykem (u posledních dílů Bratrstva) nedostaneme jenom jednu milostnou zápletku, ale hned několik. Tady nám naservíruje i Vishouse a Jane. Nicméně i šestnáctý díl je stále čtivý a těším se až dojdu k Lassiterovi.

K 16.dílu Bratrstva jsem se vrátila po 5ti letech a překvapivě mě to bavilo.. Nic se nezměnilo, úroveň zůstává stejná a je to překvapivě čtivá kniha. Musí se nechat, že Ward v rámci tohoto žánru umí a své čtenářky si najde.

Ano, opět je to mlácení slámy, ale ta sláma ještě není prázdná. A ano, autorka se v nejednom opakuje, ale pořád umí velmi dobře balancovat na hraně uvěřitelnosti a fantasie. Naštěstí autorce došlo, že Vyhlazovací společnost nikoho nezajímá a snaží se ji nahradit, tentokrát novým druhem nepřítele. Náhrada je to kostrbatá, ale umožnila autorce posunout příběh celého Bratrstva na novou kolej. Knížka je opět brilantní na poli psychologického vývoje postav, i když s autorkou úplně nesouhlasím v tom, že žena je silná pouze tehdy, když se fyzicky ubrání nepříteli.