Malé hry

Scénáře, ve kterých neruší formální zápis po replikách, ale které se i čtenáři jedoucímu třeba v tramvaji objevují před očima hrané na jevišti. Taková soukromá návštěva divadla. Navíc divadla experimentálního, které Vyskočil po svém dovedl k dokonalosti. Nehraje divadlo, hraje si a hraje si "na divadlo". Je to zábavné, chytré a (alespoň pro mě) okouzlující: představte si pět lidí, kteří si vyprávějí příběh, pak si ho začnou přehrávat, ale střídají si role, z tatínka je maminka, z maminky synek a ze synka třeba pes. Nebo soused. Nebo se postaví o kus dál a okomentuje scénu. Představit si příběh takhle už chce trochu soustředění, ale Vyskočil to čtenáři-divákovi zjednodušuje a přibližuje třeba i filmovými sekvencemi.
Hry jako takové zkoumají starou otázku, co je člověk. V kulisách své doby je to hlavně absurditami prostoupené hledání, kdo má nade mnou moc, nad kým ji mám já, co mi můžou oni udělat a co s tím vším mám já společného, ale od filosofie se to zase tak nevzdaluje. A k tomu jsou to příběhy tragikomické, vesele ironické a absurdní v míře srozumitelné a zábavné. Zkrátka se to dobře čte.