Melancholické procházky

Melancholické procházky se mnou strávily krásný večer, kdy jsem se procházela po roce, ročních obdobích, lidském věku, městě, vesnici. Neskutečně krásné verše, které ve vás probouzí melancholii po všem, co zrovna nemáte. Strašně se mi líbilo to hraní si básníka s vámi, ten okamžik, kdy se vám přiblíží a vy si říkáte jo, to přesně chápu a ve vteřině plesk a je to pryč a vy se snažíte se mu opět přiblížit. Mé seznámení s Ivanem Blatným rozhodně nebude poslední.

Pro Brňáky budou mít melancholické procházky ještě o to větší kouzlo. Dornych, Petrov, Obřany, Svitavy, Svratka, Pisarky, Pekařská ulice atd :)

Určitě tyhle kouzelně obyčejné verše uhodily na mou, byť tenkou, melancholickou strunu. Blatného kaleidoskop barev, slov a pocitů, poskládaných do proměňujících se obrazů domova je neskutečně osvěžující. Snad proto, že si na nic nehraje, jen pozoruje to, co má rád.

Oldřich Mikulášek se o Blatného verších vyjádřil jako o cukrárně. Aťsi. Pro mě je tento často opomíjený básník, český básník, jeden z nejvýznačnějších, a to nejen proto, že náleží do velmi plodné éry literárních skupin jako třeba skupina 42. Jeho Melancholické procházky jsou důkazem jeho talentu, který se v pozdějších sbírkách navzdory krutému osudu básníka rozvíjel.