Želary

Kniha mě naprosto dostala - za prvé z důvodu, že jde o prvotinu této autorky (a v jejím věku mě to opravdu mile překvapilo) a za druhé z důvodu, že kniha je doslova přeplněna postavami, zápletkami, intrikami, tragédiemi a tak dále bych mohla pokračovat další tři řádky. Nelze vypovědět, jak zvláštně příběh působí, jak se vše proplétá, kombinuje, jak se v osudech lidí skrývá naděje na nový lepší život. Rozhodně stojí za přečtení.

Zpočátku jsem měla problém se orientovat v propletenci postav, ale se čtením dalších povídek jsem se už tolik neztrácela, i když jsem se občas musela vracet. Povídky úžasně plynou, krásně se to četlo. Ještě dlouho budu přemýšlet nad tragickými osudy některých postav. Musím si hned půjčit Jozovu Hanuli.

Želary jsou hodně hutnou knihou o několika povídkách, které jsou spolu propojeny nejen místem, ale i postavami. Dějově i osudy se to proplétá a navzájem doplňuje. Takže i když tato kniha může zpočátku působit trochu rozdrobeně, nakonec se ty osudy a pohledy na situace slepují do jednoho většího rozměru.
Líbilo se mi, jak autorka pracuje s jazykem. Každé slovo je pečlivě voleno, nic nepřichází na zmar a nic tu není plané či výplňové. Jak jsem psala výše, prostě hutné. A to tedy nejen tím krásným jazykem, ale i atmosférou a mezilidskými vztahy.
Postavy tu nejsou vysloveně černobílé. Nikdo není pouze kladný hrdina, nikdo není jen vyvrhel. Každý tu je plastický a lidský - tu vysvitne dobrá stránka, tu vyleze něco temnějšího. Jsou to lidé chybující, žijící svým osudem, který není vždy snadný, často spíše naopak.
Hodně obdivuji autorku, že se svým debutem přišla až v pozdějším věku - jako by ta kniha v ní záměně dlouho zrála, až vznikl takovýto zajímavý a silný příběh jedné vesnice.
Jednu hvězdu jsem ubrala. Přiznávám, že jsem se zprvu poněkud ztrácela v postavách, motala jsem se v tom - a to mu hlavně zpočátku bránilo v tom, abych si knihu užila naplno.
Jinak za sebe mohu rozhodně doporučit, je to skvělé a silné čtení.

Krásné, poetické dílo. V postavách jsem se ale dost ztrácela a spousta zajímavých kliček jejich osudů mi tak nejspíš unikla. Možná by knížce prospěl nějaký přehled postav a jejich příbuzenské vztahy. Je to jedna z těch knih, ve které člověk stále nachází něco nového, i když ji čte podruhé nebo potřetí.

Sice jsem měl občas problém se orientovat v postavách, ale když jsem dočetl Želary, tak jsem dlouho nemohl najít chuť číst něco jiného. Úžasná kniha

Pohlazení po duši romantika. Chytila jsem se hned na první odstavec a po dočtení začala listovat zpátky, číst úryvky, jen tak pro radost z těch nádherných obrázků, které mi Legátová kreslila v hlavě. Želary jsou nádherné. V Želarech život je život a smrt je smrt, je potřeba rvát se do poslední chvíle a někdy vítězí ten, kdo se vzdá. Prostota velkolepá jako antická tragédie.
Kniha mi připomněla dvě jiné věci - Olbrachtova Nikolu Šuhaje Loupežníka (souvislost zjevná) a Skácelovu poezii (umění popsat jednoduché věci jednoduše a nechat verše samy zazpívat).
P.S. V anotaci i na předsádce se píše o cyklu devíti povídek. Já jich napočítala osm. Neumím počítat, nebo vydavatel něco vypustil a nesrovnal?

Přiznám se, že pro mne kniha byla mnohem náročnější, než jsem čekala. Zatím marně sbírám síly na pokračování.

Dočteno až na druhý pokus a na základě opakovaného doporučení, se Želary jsem se ale docela natrápila...

Zrovna jsem knihu dočetla, četla se mi velmi dobře. Trvalo dloho než jsem se ke knize dostala a k jejímu přečtení mě motivoval film Želary.... i přesto, že jsem zjistila, že tento film byl zfilmován podle jiné knihy autorky, vůbec nejsem zklamaná tím, že jsem knihu přečetla. Těším se, až se mi do rukou dostane další kniha této autorky.

Do knížky jsem se pustila v návaznosti na druhou knihu autorky - Jozova Hanule. V této knížce najdeme povídky, přesněji osm povídek, které se jakoby vzájemně proplétají, respektive je proplétají jednotlivé hlavní postavy. Kniha mě oslovila tím, že má být z prostředí (fiktivního) vesničky v Beskydech, zároveň musím říct, že mě neoslovila natolik, abych na ni pěla chválu. Každopádně si myslím, že si knihu ještě někdy přečtu znovu, že do ní teprve "dozrávám".

Opravdu spousta postav a docela těžká orientace. Mám z knížky zvláštní pocit-svým způsobem se mi nelíbila a svým způsobem ano. Nejhezčí byl příběh malé Helenky a Lipky. Super postava taky "čarodějnice" Lucka

Co k tomu napsat...Občas jsem se ztrácela a musela číst znova, ale jedna postava mě absolutně uchvátila a to malá Bojarová. Na ní budu ještě dlouho vzpomínat.

Úsporný styl psaní mi nejdřív moc nevyhovoval, ale po chvilce jsem si zvykla. Krásné "neotesané" příběhy.

Knihu osmi povídek z období první republiky napsala Květa Legátová (Věra Hofmanová) ve svých 80ti letech. Jedná se o osudy lidí žijících v beskydské vesničce Želary. Líbí se mi, že autorka ukazuje skutečné postavy, syrovost jejich života, obnažuje jejich duše se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. A přesně tak je potřeba svět vnímat, nic není takové, jak se na první pohled zdá. Teprve sondou pod povrch zjistíte, jak se věci mají. Proto mi Želarští (Lucka, Lipka, Žeňa, Helenka, Zuzanka a další) přirostli k srdci a těším se na knihu Jozova Hanule, kde se s nimi opět setkám. Nejvíce jsem si oblíbila postavu Lucky, je to jasná kopanická bohyně.

Po první kapitole jsem musela knížku odložit... úplně mi nevyhovoval styl psaní. Ale další kapitoly/povídky mě překvapivě bavily a asi nejvíc mě zaujala malá Bojarová a Vratislav Lipka. Celkově se mi líbila propletenost postav.

Už při čtení jsem si říkala, že si ji budu muset jednou přečíst znovu. Naprosto úžásná knížka ze zapadlé vesničky v českém pohraničí. Paní Legátová psala jedinečným stylem, který mě chytl za srdce a pohladil po duši, ač jsou povídky vesměs smutné a depresivní. Doporučuji!

Část knihy jsem si musela precist 2 krát, protože jsem nestíhala postřehnout kdo je kdo, kdo koho miluje a nesnáší, kdo s kým žil a kdo koho zabil. Vzhledem k tomu, že je to ucelený cyklus a že příběhy nejsou chronologicky řazené, člověk se musí prolouskat až ke konci, aby mu to všechno do sebe začalo zapadat.

Cyklus osmi povídek, který je navzájem propojený jednotlivými hlavními postavami. Děj jednotlivých povídek popisuje osudy obyvatel fiktivní zapadlé horské vesnice v Beskydech a jejich bídu v období první republiky. Hodně těžká kniha, kdy se zpočátku ztrácíte v ději, postavách i čase, ale po chvíli sezorientujete a necháte se unášet jednotlivými osudy. (film Želary byl natočen podle knihy Jozova Hanule, která vyšla o rok později)

Něžný a zároveň surový poetický příběh. Přenesla jsem se jako mávnutím kouzelného proutku do krásné, drsné beskydské krajiny. Zase se někdy vrátím! Sloh paní Legátové je čistý, malebný, prostý, ale tak výstižný. Někdy je méně opravdu více. Není třeba mnoha slov, ale stačí několik těch správných, které se dotknou vaší duše. 4,5*

při čtení této knihy jsem měla velmi rozporuplné pocity..Nikdy bych ji nevzala do ruky nebýt maturitní četby (ať žije státní maturita) a hnedu první kapitoly jsem chtěla skončit a najít si obsah na internetu..vydržela jsem,ale nemůžu napsat naštěstí..Krom jedné povídky mě nezaujalo naprosto nic a co víc neustále jsem se musela v ději vracet abych vůbec věděla kdo je kdo..Takže ne,není to šálek mé kávy a obávám se,že další knihy paní Legátové mi pod ruku nepřijdou...

Zvláštné krásná kniha. Květa Legátová bude nejspíš moje životní láska takovým tím zvláštním, kombinovaným způsobem. Před touhle knihou jsem četla Heřmánkové údolí, kde jsem si říkala jak ráda bych se do dob kdy bylo vše jednodušší vrátila a Želary jsou přesně ta kniha, která mé spolehlivé probrala. Tolik trágedií a těžkostí včetně náročného jazyka. Jozovu Hanuli mám raději, lehčeji se čte. U Želar jsem měla pocit, že místo 200 stran jsem jich přečetla snad 500. Ale víte co, je to.. lidská kniha. Kniha o životě prostých lidí v té největší prostosti. A to kniha u které jsem ve dvaceti cítila až romantickou poblázněnost, ve 30 cítím odpor a v 60 budu cítit už jen veliké smíření a vždy ji otevřu ráda. Pro mě jeden z klenotů české literatury, o to více že ji paní Květa napsala v jejích 70ti letech.

Před lety mě u knihy zarazila poznámka - prvotina 80 leté autorky.... a byla jsem knihou okouzlena. Drsná příroda, drsný život....Moc hezká, ale docela těžká kniha. Občas jsem si musela při čtení srovnat v hlavě, co to vlastně v tu chvíli čtu. Ale rozhodně doporučuji, Stejně hezká je i Jozova Hanule - pro mě byla lehčí. Teprve , když jsem dočetla Návraty do Želar, tak jsem možná byla o kousek blíž k pochopení.

Musím napsat, že mě kniha naprosto nadchla. Autorka mě donutila si knihu přečíst ihned znovu. Kdo četl, pochopí. Po přečtení zanechala ve mně pocit, že je to má nejoblíbenější kniha.

Jsou knihy, jejichž autoři dostali Státní cenu za literaturu, protože autor toho napsal tolik kvalitního, ten člověk je známý, už ho veřejnost chápe jako klasika.
Pak jsou ale Želary Věry Hofmanové alias Květy Legátové. Autorka byla v době vydání zázračným zjevem na české literární scéně a všichni si říkali, jak je to jen možné, že osmdesátiletá stařenka napíše takovou bombu. Ta stařenka ale psala už dávno předtím! A na Želarech je to znát.
Kompozice nutí nás čtenáře číst a číst, nepřestávat. Autorka totiž postavy a motivy v cyklu povídek proplétá do jakéhosi labyrintu, sítě vztahů. Z dalších příběhů se dozvídáme, co bylo v tom prvním, druhém... a nebo se nám ukazují děje z jiných pohledů a zmiňuje se, co se teprve odehraje na následujících stránkách. Chronologie je tedy dost nepravidelná, resp. neurčitá. Čtenář se musí soustředit, aby se v bludišti postav, vztahů, časů, příběhů nezamotal.
Jako celek tvoří kniha kompletní bohatý obraz fiktivní vesnice Želary. V ledasčem to připomíná ruralistickou a baladickou prózu, ale taky zas úplně ne. Dechberoucí čtenářský zážitek. Děkuji paní Květo/Věro!

Nejkrásnější kniha! Jako jsou filmy, které se pro plné pochopení děje musí vidět nejméně dvakrát, tak i u této knihy se mi příběh ucelil až když jsem ji četla podruhé. A rozhodně to nebylo naposledy. Knihu jsem četla zhruba šestkrát a rok co rok se k ní vracím. Želary mi upoutaly. Jozova Hanule stejně tak. Návraty do Želar- kniha rozhovorů s autorkou, to byla také četba, která mě zaujala. 22.12. zapálím svíčku autorce knihy mého srdce.