Selfíčka

Toto je hodně těžké čtení, chvílemi jako mlýnský kámen? A ještě těžší hodnocení.
Nejvíc se mi chce podepsat komentář od freejazz na Databaziknih, protože asi hodně tuším, co chtěl svou výstižnou stručností říct.

(cituji:
"někdy je slov málo, někdy přebývají. někdy bych snad ani nepsal. o některých detailech. ale vcelku je to velmi povedený portrét rozervaného muže. i když složený z někdy rozmazaných, někdy přepálených selfíček. není to umělecky retušovaný autoportrét a to je na této knížce to nejhodnotnější.
kdoví, kolik z nás by něco podobného svedlo...
díky.")

Za mě bylo víc selfíček přepálených než rozmazaných a taky bych na místě autora, kterého si vážím stále víc, lehce ubrala na upřímnosti a mnohde zjemnila hrany! Jenže potom už by to nebyl Orko ve své naléhavosti, která jest jeho osobitostí a hodně cenným rysem povahy i pastoračního přístupu. Přesto, že asi nejvíce životních neladů a rozervanosti přináší jemu samému.
Ano. Chybí tam retuš a to je hodnota sama o sobě!!
3/5

Selfíčka doznívají. A doznívají, protože rezonují!
Marek Orko Vácha je stále naléhavější a pořád mě překvapuje. Znovu mám dojem, že myšlenky se opakují, ale znovu jdou dál, letí výš a zarývají se hlouběji. A nutí přemýšlet a nutí jednat. Naléhají a nenechávají v klidu.
A zase hra s názvem. Obraz selfíčka jednak ve významu sobeckosti jako v úvodním textu, ale také pohled do autorova nitra a jeho myšlenky. Míří na sebe kamerou a my máme možnost nahlédnout. A také výzva pro čtenáře obrať se na sebe a reflektuj, zpytuj svědomí -jaké selfíčko máš ty?

Knihu jsem dočetla a teď nějak nevím, co napsat. Knihy pana Váchy mě doprovázely větší část střední školy a mladé dospělosti. Byly mým úvodem do lidského křesťanství. Do přesně takového křesťanství, které by bylo správné žít. Postupem času přibyly nové povinnosti a hlavně zkušenosti, člověk se podíval trochu za obzor a najednou mám pocit, že je mnoho témat, na kterých se s autorem neshodneme. Což ale nevnímám jako negativní. Naopak to nutí k zamyšlení nad vlastními názory. Nejsem úplně přesvědčená o tom, že křesťanství, ani v té lidské podobě, jak ho prezentuje pan Vácha, je jediná správná cesta, jak je prezentováno v knize, navíc v prizmatu toho, že by člověk měl vycházet z církve. Osobně to vnímám jako jednu z možných cest, jak se přiblížit k Bohu. Také si nemyslím, že je správné soudit něco, co autor sám nevyzkoušel. Líbí se mi autorův názor, že je dnešní svět až příliš tolerantní, ale nebýt tolerantní vůbec není také zrovna nejlepší cesta. Také moc nerozumím proč na jednu stranu Vácha popisuje, jak je celibát obtížný a kolik úsilí ho stojí nemít vztah a rodinu. Opravdu si myslí, že sebezapření tímto způsobem si Bůh přeje, nebo to bere tak, že když to jednou slíbil, tak to nemůže porušit? Osobně jsem tedy zastánkyní zrušení celibátu. Ty výhody, které přináší rozhodně nevyváží ty negativní stránky, které má (řešil by někdo kauzy s homosexuálními a pedofilními kněžími, když by kněží mohli žít jako ostatní muži v manželském svazku?).

Rozhodně to je kniha, která nutí k hlubokému zamyšlení, otřese vašimi názory a změní váš přístup k životu.

A formát je jako vždy úžasný.

Říkám si, jestli by té knížce neprospěla trochu větší autocenzura. Mnohé deníkové zápisky a úvahy jsou krásné a skvělé, ale také se tam táhne jakýsi autorův "coming out" o tom, jaké má celoživotní, a zřejmě hodně velké, problémy s celibátem. Místy jsem si trochu rozpačitě říkal, že si nejsem úplně jistý, jestli jsem tyhle věci potřeboval a chtěl číst. Ale samozřejmě respektuji autorovu volbu, zřejmě by k tomu řekl to, co kdysi Pilát: "Co jsem napsal, napsal jsem."