Cestou špendlíků nebo jehel

Bohužel tato kniha se mi moc nelíbila. Do knihy jsem se nemohl začíst a na mnoha místech byla pro mě nezáživná. Na knihu jsem se těšil, ale asi to není kniha pro mě. Na tuto knihu jsem se nechal nalákat od booktoberů na YouTube a také jsem knihu viděl na Instagramu. Autorka má specifický styl vyprávění. Používá krátké, úsečné věty. Postavy mi nebyly sympatické. Snad jsem závěr románu pochopil správně.

Upřímně řečeno by se dalo říci, že mne kniha zklamala. Na knihu jsem se těšil, ale nic převratného jsem od této knihy nedostal. Je vidět, že autorka umí pracovat s jazykem, ale bohužel mě tento příběh neoslovil. Autorka vystudovala bohemistiku a v letech 2014 – 2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Knihu hodnotím na 50 %, ale do DK se přikláním spíše ke 2*.

Jedná se o vesnický román. Manželský pár BOHUMIL a BOHUMILA a jejich mentálně postižený syn se přestěhují z Prahy do malé vesnice a jednoho dne dojde k určité události.. Kniha má 2 části. Závěr první části byl napínavý a myslel jsem si, že druhá část bude lepší, ale bohužel se to vezlo na stejné vlně.

Kniha má nádhernou obálku! Tato obálka mě zaujala na první pohled a možná by si tato obálka zasloužila i nějaké ocenění. Je originální.

Nedoposloucháno. Obávám se, že místo zařazení do žánru horor, mělo být upozornění: bude to horor:(( V tom množství metafor jsem se ztrácela, symbolika, o kterou se autorka tak sveřepě snažila, symbolizovala nejspíš jen její vnímání venkova jako místa, kam slunce nesvítí a jediným rozptýlením místních je chlast a násilí. Vzhledem k tomu, že se děj odehrává v současnosti, kladu si otázku, jestli vůbec autorka někdy na nějaké vsi byla.
Rodiče nazývají syna "kluk", trpí jak zvířata z toho, jak velkou oběť mu přinesli - nevím v čem - asi že si ho nechali u sebe a nepohodili ho někde do ústavu, což by pro něj asi bylo ve finále to nejlepší řešení:((.
Je to depresivní, obludné, neohrabané a doteď jsem nepochopila, co míní autorka výrazem " daktylodebil".

Tak vidím, že jsem asi v menšině, když si představuju horor jako nepojmenované blížící se nebezpečí spočívající víc v atmosféře, než detailní popisy hnusu a ukrutností. Ty jsou pro mě prostě jen hnusné.
Rozpitvávání každého myšlenkového pochodu mi rychle všechny postavy otrávilo. A jo, vesnice bývá drsná, ale zas že by tam byli všichni úchylní, to taky ne. Celkově maximálně průměr, dvě a půl hvězdy.

Páni! Tak to byla pecka!
Paní doktorka Říhová je fantastická kantorka, proto mě zajímalo, jakým způsobem i "píše". Musím říct, že její styl se mi moc líbil. Bylo velmi osvěžující vidět, že se nejedná o další knihu se vším jasně a přímo řečeným, kdy se čtenáře nakonec vše dozví a je mu vše objasněno. Ono tajemství, nedořečenost, zvrácenost lidské duše a všudy přítomná temnota ukrytá na každé straně mě doslova pohlcovala. K tomu dopomáhaly ať již přímé, či nepřímé aluze na jiná díla, kdy je zakomponovávala do narativu příběhu právě skrze různé odkazy, narážky a citace.

Příběh páru Bohumila a Bohumily je občas složitěji uchopitelný a právě tím autorka dodala na autenticitě - ve vztahu je jen málokdy něco skutečně jednoznačné a konkrétní na obou stranách. Nehledě na fakt, že si právě skrze postoje jedné postavy ke druhé postupně sami skládáme jakýsi obrázek o tom, co se stalo, proč a kvůli čemu se postava chová takto a ne jinak.

Co je na příběhu však naprosto skvělé je vyprávěcí postup, který je kombinací personálního vypravěče a zároveň přímým nahlédnutím do myšlenek a emocí postavy, která vystupuje a doslova přímo promlouvá ke čtenáři, jako by se hlásila o slovo. To dodávalo celé atmosféře na větší děsivosti. Celou dobu totiž čtete příběh, který se odehrává kdesi ve vaší představivosti. Sem tam však ona postava vystoupí z těch záhadných koutů a připomene se krátkým, leč velmi přímým zobrazení svého temného charakteru. A o to děsivější celý příběh je. Čtete ho v bezpečí a klidu, ale zároveň se ocitáte ve velmi depresivní, temné, brutální atmosféře a už si tak úplně bezpečně nepřijdete.
Čtenář sleduje v podstatě obyčejnou a normální vesnici, ona genialita je však v tom, že autorka vesnici popisuje tak, že je Podlesí svět "sám o sobě". Je to samostatné univerzum se svými vlastními pravidly a řádem a též i obyvateli držícími se jakéhosi pro ně typického postoje.

Sumarizováním příběhu by nám tedy vykrystalizovala především ona dusná atmosféra Podlesí, kdy na chvíli zapomeneme na fakt, že se jedná o fikci a uvěříme, že se toto skutečně v nějaké vesnici kousek od nás může dít. Že podobná zvrácenost lidských duší nepřebývá jen v příbězích, které si čteme nebo sledujeme v televizi, ale že se součástí právě takového hrůzného příběhu můžeme stát i my sami. A snadněji, než jsme se zprvu domnívali.

Z knihy jsem tedy nadšená a přečtu si ji znovu.
Nemohu se dočkat na autorčinu další knihu.