Limea
Profil knihy je v inom jazyku
Všetky obaly
O čom je kniha Limea?
Limea je dívka z ostrovního národa Sorayů, která se rozhodla stát nejlepší lovkyní ze všech – do cesty za naplněním tohoto snu se jí však postaví nečekaná překážka. Když objeví zraněného cizince, kterého na pláž vyvrhlo moře, nedokáže ho nechat zemřít. Muž se stříbrnýma očima jí dává naději, že by se mohla vymanit přísným pravidlům svého kmene. Může mu však věřit? Nebo jsou její pocity jako klid před hrozivou bouří, která už se sbírá na obzoru? (Založil/a: icekafe)
)
Štatistiky
Vydanie
Komentáre
Tak trochu zklamání, Kroniky prachu se mi i přes své mouchy líbily, ale tady fakt nevím. Nedokázala jsem se pořádně sžít s prostředím. Navíc se celá kniha vlastně odehrává během nějakých šesti dnů, což je extrémní rychlost... Úplný závěr mě trochu naštval, ale zároveň potěšil, protože nebyl úplně přeslazený. Kniha se ale četla dobře a o hrdiny jsem se zajímala, takže celkově 3,5-4*
Jak to popsat? Je to trošku jako otevřít papírovou krabici a zjistit, že uvnitř není nic než výplň a pěna. Čekala jsem víc, očividně mnohem víc. Jak od děje, tak od postav a zápletky. Ta byla vlastně dost stručná: mladá holka a rádoby lovkyně se zamiluje do nabušeného chlapa, kterého zachránila a neměla to samozřejmě dělat, toho pronásledují piráti, co mu zabili rodinu, a vyvolá to válku dvou národů s těma dvěma uprostřed - tohle, mimochodem, tohle nebyla válka, to byl nepřátelský souboj přinejlepším... Když pominu to brutální klišé, ke kterému tu došlo, ti dva, to byla hotová katastrofa. Ani jedna z postav neměla hloubku, nic z toho co mám ráda na knižních postavách. Ten prostý fakt, že některé z nich jsou tak dokonale promyšlené a živé, až máte pocit, že doslova sedíte vedle nich. Tady? Tady jsem seděla tak daleko, že kdyby tu vzdálenost někdo změřil, ty nuly by mu nestačily.
Limea byla rozporuplná postava, která se v jednom kuse snažila tvářit drsně, o nic jiného tady vlastně nešlo. Divná věc hned na začátku. Někdo s její povahou si nechá ukradnout přívěšek a nevezme si ho zpátky, nehledě na kastovní systém? První hloupost. Ta její rádoby důležitost pro její kmen, to je další sporná věc. A dračí bojovnice? Ježiši, kdo vymyslel takovou nebetyčnou kravinu?
Noatún... Velký špatný. Zato můj oblíbený umělec a básník se serenádou u okna mezi stromy, ten by to vyhrál přinejmenším u mě, otravný a roztomilý byl dost. Toho tam bylo sakra málo.
Možná určitá zajímavost je v tom kastovním systému, prostě ve skutečnosti, že autorka z žen udělala lovkyně a bojovnice a z mužů ne zrovna důležité osoby starající se o domácnost bez nějaké valné "hodnoty", to ano. Dokonce i fakt, že žili v korunách stromů, což si ani teď nedovedu představit, ale autorce se tohle zkrátka a dobře nepovedlo. Možná hlavní chyba byla v tom, že z lásky dvou hlavních postav udělala něco strašlivě rychlého. Nemám ráda insta lásky, nesnáším to. Chybí napětí, chybí úvahy, chybí touha číst každou řádku a tu krásnou pomalou táhlou linku, kdy se vytváří pouto. Chybí pak spousta věcí.
A šroubovitý způsob, kterým je kniha napsaná - nebo, uznatelně, přeložená - byl jen dalším rezavým hřebíčkem do ošklivé rakve.
Za mě zklamání jak hrom. Nedoporučuju, na ztrátu času a ztrátu nervů určitě ano, pokud máte chuť.
Limea byla rozporuplná postava, která se v jednom kuse snažila tvářit drsně, o nic jiného tady vlastně nešlo. Divná věc hned na začátku. Někdo s její povahou si nechá ukradnout přívěšek a nevezme si ho zpátky, nehledě na kastovní systém? První hloupost. Ta její rádoby důležitost pro její kmen, to je další sporná věc. A dračí bojovnice? Ježiši, kdo vymyslel takovou nebetyčnou kravinu?
Noatún... Velký špatný. Zato můj oblíbený umělec a básník se serenádou u okna mezi stromy, ten by to vyhrál přinejmenším u mě, otravný a roztomilý byl dost. Toho tam bylo sakra málo.
Možná určitá zajímavost je v tom kastovním systému, prostě ve skutečnosti, že autorka z žen udělala lovkyně a bojovnice a z mužů ne zrovna důležité osoby starající se o domácnost bez nějaké valné "hodnoty", to ano. Dokonce i fakt, že žili v korunách stromů, což si ani teď nedovedu představit, ale autorce se tohle zkrátka a dobře nepovedlo. Možná hlavní chyba byla v tom, že z lásky dvou hlavních postav udělala něco strašlivě rychlého. Nemám ráda insta lásky, nesnáším to. Chybí napětí, chybí úvahy, chybí touha číst každou řádku a tu krásnou pomalou táhlou linku, kdy se vytváří pouto. Chybí pak spousta věcí.
A šroubovitý způsob, kterým je kniha napsaná - nebo, uznatelně, přeložená - byl jen dalším rezavým hřebíčkem do ošklivé rakve.
Za mě zklamání jak hrom. Nedoporučuju, na ztrátu času a ztrátu nervů určitě ano, pokud máte chuť.
Na tuhle knihu jsem se těšila, Kroniky prachu byly úžasné. Bohužel trošku zklamání. Fantasy jsem v tom teda nenašla - vymyšlený ostrov, kmen a historie není fantasy. Z té romantické stránky mě to ale bavilo, přestože to je naprosto očekávatelná linka. Limeu jsem si oblíbila a naprosto jsem chápala, proč ji Bardin vytáčí. Možná to nebylo tak propracované jako Kroniky, chyběly mi tam nějaké příběhy ostatních postav, nevyvolalo to ve mně takové emoce, ale i tak to bylo čtivé, vztahy se hezky rozvíjely a já jsem byla spokojená.






Celkové vyznění knihy je tak poněkud naivní – když to srovnáme s autorčinou předchozí knihou, která byla opravdu promyšlená a plná různých detailů, působí Limea jaksi zkratkovitě. Jako by se Lin Rině tentokrát nechtělo zabíhat hlouběji do témat, která sama nadnesla, a chtěla se soustředit hlavně na milostnou linku. Což by nebylo vůbec špatné, protože jak Lin Rina už ukázala, romantiku vážně umí. Jenže zároveň s tím se v příběhu snažila vykreslit jakýsi konflikt – ať už se jedná o jen povrchně pojatý střet kultur (ale ten potenciál!), nebo o vyloženě ozbrojený střet – jako by měla pocit, že kdyby napsala čistočistou romantiku, něčemu by to vadilo. Nevadilo, ale takhle je Limea někde v půlce cesty a neprospívá to ani jedné z příběhových linek – ani té romantické, ani té dobrodružné.
Když jsou hlavní hrdinové spolu a řeší primárně sebe a jeden druhého, je text pohlazením po duši – navzdory tomu, že Limea není sympatická od prvního pohledu (mohla by si v tom podat ruku s hlavní hrdinkou autorčiny předchozí knihy). Jenže jakmile dojde na něco dalšího, vidíte ty nedotaženosti, nesrovnalosti, které se po čase stávají mírně rozčilujícími – jednoduše proto, že v rámci celku působí dojmem, jako by si Lin Rina řekla: „Asi by tam něco takového mělo být, tak to tam dám, ale vlastně mě to moc nebaví, tak si s tím nedám tolik práce.“ Což vzhledem k propracovanosti Kronik prachu působí nepochopitelně.
Kromě toho si po předchozí slowburn romanci autorka odskočila k přesnému opaku, tedy k insta-love. Přestože vztahy, kde se během týdne postavy milují natolik vášnivě, že by za sebe položily život, nejsou mým šálkem kávy, Lin Rině se to podařilo podat tak, že to působilo celkem realisticky a věrohodně. I autorčina práce s postavami si zaslouží kladnou zmínku – rozhodně nešustily papírem a nakonec si k nim člověk našel cestu, protože prostě byly lidské, měly chyby a nebyly vždy za každých okolností dokonalé.
Nesmím také opomenout autorčin příjemný literární styl, kdy stránky ubíhají, ani nevíte jak. Ale i tady mám bohužel výtku týkající se nevhodných výrazů. Pokud to ujede autorce, pořád ještě je tu v případě zahraniční literatury překladatel a následně minimálně jazykový redaktor. A výrazy jako puberťák, promptně, à propos, automaticky a celá řada dalších prostě nemají v knize zasazené zhruba do dob vikinských drancujících nájezdů co dělat (fantasy nefantasy).
Limea tak za autorčinou předchozí knihou zaostává. Kroniky prachu jsou z objektivního hlediska lepší – jak po řemeslné stránce, tak i co se týče práce s atmosférou a postavami. Ale pokud vám jde čistě o romantiku a nevadí vám dílčí nedotaženosti kolem, pak Limea jako oddechovka obstojně funguje.