Echo

Autor je nizozemský spisovatel. Čte knihy od Stevena Kinga od 11 let. Je horolezec.

Autor pracoval na knize ECHO 3,5 let. Jedná se o jeho šestý román. Střídají se různé úhly pohledu hlavních postav. Jedná se o kombinaci žánrů thriller s hororovými prvky a mysterióznem. Kniha je docela bichle, ale nicméně jsem knihu přečetl během 3 dnů. Otázkou zůstává, jestli by knize neprospělo seškrtat pár stran, ale těžko říci. Jeho redaktorka DIANA už knihu seškrtala o 80 stran.

Hlavní postavou je NICK a jeho parťák AUGUSTIN, které přitahuje MAUDIT, odlehlá hora ve Švýcarských Alpách. Jednoho dne se rozhodnou, že se na tuto horu vydají, ale dojde k tomu, že Augustin je mrtev a Nick se probere z kómatu zmrzačený, s obličejem omotaným obvazy. Nick má přítele SAMA.

Zpočátku mi trvalo, než jsem se do knihy začetl, ale posléze mě kniha více a více bavila. Kniha je atmosférická a vtáhlo mě to do příběhu. Přenesla se na mě atmosféra hor a zimy. Ideální četba v zimním období a v noci, pokud se příliš nebojíte.

Kapitoly v této knize nesou názvy klasických gotických románů a povídek. Na počátku každé kapitoly nalezneme citát z dané knihy nebo povídky. V závěru knihy se nachází PODĚKOVÁNÍ a POZNÁMKA PŘEKLADATELKY.

Kniha má pěkný přebal.

Citáty:

Jsem horolezec, který si, stejně jako Nick, bere vrchol s sebou dolů jako suvenýr. Ale jakmile se ocitnete v údolí, je to jenom kus kamene a ztratí své kouzlo. Váš pohled se pak zatoulá k ještě vyššímu, náročnějšímu vrcholu v dálce. Upřímně řečeno, nutkání dosáhnout pokaždé něčeho vyššího cítím u všeho, co v životě dělám. A proto mi překonání úspěchu HEXu připadalo jako nemožný úkol.

Vztah mezi spisovatelem a čtenářem mě vždycky fascinoval. Bez představivosti čtenáře jsou příběhy jenom mrtvá slova ve tmě. Až když knihu otevřete, přivedete ji k životu. Podobá se to zaříkávání nebo magii. Navíc tu magii šíříte tím, že o knize mluvíte, postujete o ní nebo ji někomu darujete.

Na světě knihy 22 jsem se o této knize poprvé dozvěděl od Martina Šusta.
Na světě knihy 23 jsem si ji právě od něj na stánku Argo koupil.
Ke čtení mi ji vybrala dcera, kvůli hezké, žluté obálce.
Můj ty Bože, skrze jednu knihu mě zklamala dcera i Martin!
Takovou čtecí krizi jakou jsem zažil u Echa, jsem nezažil už dlouho. Já jsem Hex nečetl, ale je-li to podobné jak tohle, tak ani nebudu. Pokud mají Heuveltovy knihy prvky hororu postavené na nechuti je otevírat, dávám plný počet bodů.
Tak dobrý nápad je tu zabalený v tak tlusté vrstvě vaty, že ani na špici alpské hory mu nemůže být zima. Příběhově je to povídka, tolik opakujících se částí monologů a scén jsem snad nezažil, a to jsem většinou fanoušek omáčky, která dodá atmosféře, vztahům či ději to správné koření.
Naprostá absence dialogů, podobně, jak v Lovecraftových Horách Šílenství, je možno okay u (opakuji se) povídky, ale číst to v 450 stránkovém románu deliriových monologů bylo na mě prostě moc.
A to jsem z Tater! Půlku života jsem strávil v podobném prostředí, popisy přírody mě bavily, postavy byly fajn i literární kvalitu to mělo, ale tak na 200 stránek, ne 450.
Z respektu ke knize, autorovi, čtenářům, kterým se to bude líbit a v neposlední řadě k Martinovi a mojí dceři to nebudu (ne)hvězdičkovat.

Za mně další parádní počin spisovatele Heuvelta. Popisy přírody a horského prostředí jsou naprosto nekompromisní (rovněž i pan spisovatel je lezec) a ten příběh, pohlazený doteky zla (a dobra) byl naprosto famózní. Byly chvíle, kdy jsem z tohoto čtení opravdu neměl v zádech příjemný pocit a popisy některých situací byly vskutku mrazivé a to doslova. Styl psaní je vedený spíše vzorcem pro mladší čtenáře, nicméně je to čistokrevný horror ve své ryzí podobě s prvky duchařiny. Divoký a ,,barvitý,, konec mi připomíná konce mistra Kinga (fanoušci mi dají za pravdu). Mohu velmi doporučit, hlavně pokud pracujete na místech jako já a také na dlouhé a chladné zimní večery, kde není slyšet nic jiného, než ticho a vzdálená echa,...