Paměť dívky

Možná jsem vskutku barbar, ale o Annie Ernaux jsem v nedávné době skutečně slyšela poprvé, a to díky této knize, která mne zaujala v edičním plánu nakladatelství Host. Vůbec jsem nevěděla, že je autorka nositelkou Nobelovy ceny za literaturu. O to s větší zvědavostí jsem se do její knihy pustila.
Autorka se retrospektivně vrací do roku 1958, aby se vyzpovídala a hlavně si uzavřela jednu kapitolu svého života, která ji významně ovlivňovala ještě nějakou dobu poté. Autorka hovoří v této knize o svém 18letém já dost často ve třetí osobě - jako o "té dívce", není to tak čistě autobiografické dílo.
Autorka tu otevírá téma dospívání, prvních sexuálních zkušeností a téma touhy po fyzickém kontaktu s opačným pohlavím - z pohledu mladé dívky, která své dospívání prožívá koncem 50. let minulého století. A zároveň toho, jak snadné je podlehnout tomu druhému, nechat se ovládnout. A jak těžké je to vyrovnat se s tím. Jak to vnímá dívka v té době? Jaké má dostupné informace o touze, fyzické lásce, sexualitě a jak s tím pracovat? S jakými překážkami se musí vypořádat? Na jaká tabu ze strany společnosti naráží? Jak bylo na přelomu 50. a 60. let vnímáno téma panenství a jeho ztráta? Otázek mnoho a to, jak se s tím musí vypořádat mladá duše, která nemá moc o co se opřít a z čeho čerpat, působí jako jízda na horské dráze.
Z hlediska tématu to je hodně zajímavé čtení, které ve mně vyvolalo řadu otázek - na některé z nich si zatím neumím odpovědět, o něčem si ještě musím víc popřemýšlet. Knihu si kvůli tomu budu chtít určitě časem ještě přečíst jednou.
Proč nedávám vyšší hodnocení - je to dáno tím stylem psaním. Občas to na mne působilo jako volný proud myšlenek a já se ztrácela v tom, co se autorka vlastně snaží říct. Některé pasáže byly z hlediska stylu psaní pro mne těžší, musela jsem se vracet a číst si to znova, abych se chytla. Ne vždy se mi to četlo snadno. Ale přitom obsahově to je určitě velmi zajímavé čtivo. Nakonec tedy 3 hvězdy z 5.

Tahle knížka je hlavně o absenci vědomí vlastní hodnoty a o zoufalé snaze zalíbit se.
Důležité a zajímavé téma, ale forma místy nezáživná. Naštěstí ta knížka není zas tak dlouhá...

Není to čtení pro každého, ale rozhodně je to čtení pro mne.
Paměť dívky není typickou autobiografií, která by se věnovala životu ve větším rozsahu se všemi jeho léčkami a nástrahami. Věnuje se jen jednomu definujícímu okamžiku a jeho vlivu na všechny následující roky i desetiletí.
Annie si mě získala z velmi podobného důvodu jako již před lety Marguerite Duras – nebalí ženství do dekorativního dárkového papíru. Naopak jej vykresluje z vlastní zkušenosti ve vší upřímnosti a otevřenosti, a spoléhá na to, že čtenář si v něm najde vše potřebné. Zaměřuje se na onu těžko slovy postižitelnou dívčí zranitelnost, za níž se často schovává bolestná touha. A nutno podotknout, že mě Annie nezklamala, a mile ráda se k ní ještě vrátím.

Typicky Ernaux styl. Střípky momentů, zápisy myšlenek, někdy vskutku surové popisování událostí... Po padesáti letech se spisovatelka vyrovnává se "ztrátou panenství"/znásilněním. Bezhlavě se zamiluje do vedoucího, který vyhledává panny a "má ho hodně velkýho" a nebere si servítky. Děsivé léto je schopna přesto popsat jako v růžové mlze, jako by tam byla a zároveň se zcela odosobnila od věcí, které se jí děly (např. šikana). Obdivuji tuto schopnost nahlížet na jizvy v duši s takovou poetikou.