Černá tma zapomnění

Úvodní díl ságy rodu Millerů je tu a má všechno. Našlápnuté kariéry, naoko naplněná manželství, obrovská familiárně klanová setkání, rodinní kostlivci ve skříni táhnoucí se větvemi celého rodokmenu, ale i existenciální krize.
Někoho tak má potenciál zarazit, že *Černá tma zapomnění od Lairda Barrona* se oficiálně
a formálně má řadit do škatulky hororu, tento svazek je ve zdánlivě rozjíždějící melodramatické sérii svazkem jediným
a někteří jeho tóninu bez skrupulí přirovnávají ke jménům jako H. P. Lovecraft a S.King...

Řeknu to hned v úvodu -> Situace je taková, že si toho autor jednoduše naložil z mého pohledu moc. Postihnout prvky různorodého folkloru, ne-zrovna okrajově zabřednout do témat jako antropologie, geologie, esoterismus, psychologie, nesvatě přikořenit eskapádami napříč famílií a ještě vyšetřit dost místa pro děsivý, nadpřirozený kosmos... To si pak čtenář na těch 300 stránkách připadá, jako kdyby se snažil postihnout Auroru Borealis v pozadí s vybuchujícím vulkánem a divokou bouří klíčovou dírkou...
Styl a forma se však autorovi neupře. Jeho slovní zásoba je ohromná a často netradičně šroubovaná souvětí chrlí umně a bez zásadních
stylistických neobratností. (Ze začátku mi poměrně vadilo časté opakování některých výrazů. Tento neduh však postupně zmizel. (Nebo jsem mu přivykl.)) Už jen samotné uchopení díla, kdy autor morbidně převypráví pohádku (Rumplcimprcampr), na základě čehož představí centrální protagonisty a reliéf zápletky, si zaslouží pozornost. Stejně jako jeho cit pro atmosféru a propojování různých témat. Škoda jen, že má potenciál čtenářstvo decentně umlátit již zmíněnými rodinnými příhodami z blízké i vzdálenější minulosti a když po čase tedy dojde na nějakou smysly-drásající příhodu, kýženého efektu se to plně nedočká.
Podsvět ala H.P.Lovercraft mi dosud výrazně k srdci nepřirostl, takže při konečném surrealistickém rozuzlení jsem si připadal trochu jako po pár houbách na palubě gumového člunu, řítícího se řvoucí řekou do údolí...

*Těžko stručně hodnotitelné. Forma, propojení zajímavých témat, nápady a atmosféra -> Téměř plný počet.
Samotná a holá dějová linka by na tom byla o dost hůře a místy připomíná filmová veledíla z režie Sv
Bella*

Moje první setkání s Barronem dopadlo docela úspěšně. Víceméně to bylo přesně takové, jak jsem čekal od moderního kosmického hororu.
Velice oceňuji, že autor se v daném subžánru pohybuje s grácií a originalitou. Rozhodně nejde o nějaký pokus napodobit HPL, nebo nedej bože o něco jako fan fikci z lovecraftovského univerza. Ne, Barron má svůj vlastní svět a své vlastní hrůzy, které prožíváme skrze staříka Dona, jehož vzpomínky na život obsahují nevysvětlitelné mezery, při jejichž postupném odhalování docházíme k tomu, že jeho žena není tak úplně taková, jak se zdá. Kult Velké pijavice mě bavil, stejně jako autorův styl. Od začátku knihy je hororový prvek přítomen, ač většinou jen v náznacích, a vše do sebe začne zapadat až během posledních kapitol.
Najde se ovšem i pár věcí, které bych rád vytknul. Jednak absurdní množství vedlejších postav, které se v knize mihnou na pár stránkách a dále nehrají roli a druhak možná až zbytečnou délku románu. Přestože je téma zajímavé i hezky zpracované, ty hodnotnější pasáže by stačily na opravdu hutnou a excelentní povídku. Bohužel je zde ohromná spousta vaty, takže třeba Kingovi fanoušci budou "jako doma".
Dávám 4/5 hororu, který uspěl v tom, že jsem se cítil nekomfortně a zároveň byl originální a psaným pěkným stylem. Docela mě láká si od Barrona přečíst něco dalšího z tohoto "světa".

Asi jsem ještě nedosáhl dostatečné čtenářské úrovně, abych mohl toto dílo náležitě ocenit. Třeba se mé hodnocení časem změní, až se k titulu za nějaký ten rok vrátím. Nyní ve mně ale zanechal spíše nahořklé pocity. Vadí mi tu spousta věcí – ať už je to autorova chorobná potřeba popisovat předměty, místnosti, události a vzpomínky do takových detailů, až mě z toho bolela hlava, nebo jeho neustálé odbočování do všech možných směrů, jen aby se, nedej bože, příběh nepohnul kupředu.

S autorem bych na pivo asi raději nešel, protože bych pravděpodobně celý večer poslouchal jeho nekonečný yapping o tom, jak probíhal jeho běžný den, a po třech hodinách bychom se dostali od vyhrabání se z postele k čištění zubů. Nejspíš to některým čtenářům lahodí, mně však vůbec. Celý děj knihy by se dal vměstnat do čtyřicetistránkové povídky, kdyby se osekala všechna ta vata.

To, že je příběh vyprávěn nelineárně, mi samo o sobě nevadí. Problém vidím spíš v tom, že jsem měl pocit, jako bych četl autorovu ejakulaci nad vlastním vytříbeným literárním stylem a hrou se slovy, spíš než skutečně promyšlené, narativně vystavěné dílo. Opravdu nerozumím tomu, proč bych měl jako čtenář hltat informace o vzdálených bratrancích z pátého kolene, jejich modelech aut, velikostech bot a oblíbených kavárnách – navíc i se jménem jejich majitele – když se tyto postavy už nikdy znovu neobjeví. Mám pak jen pocit, že jsou mi neustále servírovány kvanta zbytečných informací, a to mě jednoduše štve.

Barron patří mezi přední novodobé tvůrce kosmického hororu a já respektuji jeho kult osobnosti, jen jsem do něj osobně nedokázal proniknout.

Příběh začíná prakticky třikrát. Neustále odbočujeme, vyprávíme, uklízíme dům, jezdíme na dovolené, jíme v restauracích – a to vše jen proto, abychom na posledních třiceti stranách dostali expoziční dump se všemi podstatnými informacemi, které nám přitom mohly být dávkovány průběžně a mnohem přirozeněji. Za mě: ne.

Wau. Ťažko sa hľadajú slová na opísanie tohto magnum opus. Lovecraftovsky ladený kozmický horor, ktorý vám síce nedá nič zadarmo, občas sa zaseknete, občas si budete dávať prestávky, ale aj to je jedna z jeho predností. Totižto Barron je vzdelaný človek a nebojí sa to ukázať. Román je preplnený odkazmi na históriu, literatúru, mytológiu, Barron má neskutočne bohatý jazyk a rád sa hrá s formou aj obsahom. Je to náročnejšie čítanie, autor s obľubou skáče v deji tam a späť a miestami aj niekde uprostred, ale ako celok sa neubránite "wau" efektu. Keď dôjde na kozmické hrôzy, ťažko sa v Barronovej fantázii hľadá konkurencia, (nielen)koniec je úplne zdrvujúci a desivý. Musím ešte spomenúť perfektný preklad, ktorý určite nebol jednoduchý. Klobúk dolu. Nebude to román úplne pre každého, je náročný, rozbitý a zasa pospájaný, ale pre fanúšikov weird fiction, Lovecrafta ap., je tento román povinnosťou.