Mateřství

Fakt první komentář? Tomu se mi ani nechce věřit. Tahle kniha proběhla minulý rok knižním instagramem jako blesk a já měla pocit, že ji čtou skoro všichni ( respektive všechny). A jak se ke mně zprvu dostávaly jen střípky informací, tak jsem o ní měla hned dvakrát úplně mylnou představu. Prvně jsem si myslela, že to budou myšlenky zasloužilé matky, mapující světlé a stinné stránky mateřství. Pak jsem nabyla dojmu, že to určitě napsala žena z generace Z, která přemýšlí, zda mít dítě a řeší otázky ve smyslu, zda se dokáže vzdát svobodného života, uvažuje o ekologických otázkách apod. No a nakonec to napsala žena, jen o pár let starší než já, která si v rámci vědomí, že už jí zbývá jen pár let, kdy může mít své vlastní dítě, osahává myšlenku mateřství ze všech možných i nemožných úhlů. A mně tyhle její myšlenky (hlavně ze začátku, kdy jsem měla na knihu opravdu čas) bavily moc, i když jsem některé věci tak úplně nechápala (kostky - ale pak to vysvětlila, nůž…) a pořád je dávala do kontextu toho, jak odlišný životní styl spisovatelka má. Taky jsem se ale dostala do bodu, kdy jsem knihu zavírala a nemohla dostat z hlavy pocit, že kdyby Miles jen trochu chtěl, tak by nebylo o čem debatovat - ale to byl můj čistě subjektivní dojem. Navíc nás spisovatelka pouští tak hodně hluboko do svého nitra, že mi tyhle moje myšlenky směrem k ní přišly ve finále nespravedlivé. Kniha je za mě opravdu dobrá a nejvíc ji cením za otevření tématu, které je naší nedílnou součástí a přirozeností a přesto se nad ním spousta lidí málokdy opravdu zamyslí… a to mít děti. Mít děti je přece přirozené. A taky tak zatraceně těžké. Je skvělé a potřebné tyto otázky otevírat.

Prvni cast knihy me bavila- napad s mincemi a zneni otazek mi prisly temer genialni. Uvahy nad tim, zda mit dite take. Bohuzel v druhe polovine se to obratilo a zacala jsem se sama sebe ptat, proc to jeste ctu.. i s pochopenim pro rozpolozeni mysli v ruznych castech cyklu mi zacalo pripadat, ze kniha ztraci tempo i tema, a zacinaji to byt cim dal vetsi vykriky do tmy, ktere zdanlive s tematem materstvi nemaji nic spolecneho.. jen zoufala snaha najit nejake rozhreseni ve vztahu, ktery se zda velmi komplikovany. Uprimne jsem pak prestala verit, ze je opravdu nechce z nejakeho pevneho duvodu a ze je o tom presvedcena.. ale ze je to spise o povaze jejiho vztahu, vztahu sama k sobe, o zranenich a pochybach, ktere v sobe nosi a velke citlivosti.
Nejdriv jsem chtela napsat, ze druha pulka knihy mohla zustat v supliku a nespatrit svetlo sveta.. ale vlastne to neni pravda. Dotvari to jeji obraz. Ale zadne “aha” myslenky necekejte.

V mnohém souhlasím s předchozím komentářem. První polovina kniha se mi četla mnohem snadněji. Autorčiny rozhovory samé se sebou a její uvažování a filozofické rozmlouvání nad mateřstvím a postavením žen a matek ve společnosti mi bylo blízké. Jak už tu zaznělo, v druhé polovině se stáčí spíš ke komplikovanosti vlastního vztahu a padá do vlastní úzkosti. Tak nějak jsem z toho měla dojem, že přesně shazuje ty myšlenky které měla v polovině první a kdyby její partner jen trošku naznačil, že by dítě chtěl, tak by ho měla. Asi jsem od knihy čekala trošku hlubší smysl nebo přidanější hodnotu.