Ignis fatuus

Mé první setkání s tvorbou Petry Klabouchové bylo trošičku rozpačité.
Budu poměrně stručný.
Mysteriózní příběhy odehrávající v českých luzích a hájích inspirované místními povídačkami mám hodně rád. Jen jich nesmí být tolik. Autorka nám jich představila hned několik a za mě to bylo až kontraproduktivní, přiznám se, že jsem se chvílemi v ději a postavách ztrácel, úplně jsem nevěřil jejich motivacím.
Úplně nedokážu posoudit, nakolik jsou šumavské reálie popsány přesně, ale párkrát jsem našel několik popisných chyb.
Za mě je to dost škoda, protože autorka umí skvěle psát a perfektně vybudovat napětí a pocity tísně prakticky od začátku knihy. Jen timing mi trochu chyběl.
Představte si parádní scénu, která vám sevře půlky jak dveře od trezoru a místo pokračování v okusování si nehtů, přijde přerušení v podobě pseudovyšetřovacích spisů o šumavských pověstech. Chápu smysl spisů, ale někdy byly spíše rušivé.
Ignis fatuus není špatná kniha, jen mám pocit, že mohla být lepší.

Po všech těch Odbočkách v lesích, Šepotů z lesa, Tmě, Trhlině, Strachu a mnoha jiných "lesních tématech", je toto další kniha o strachu, kterému hrdinové musí čelit tváří tvář přírodě, živlům, paranormálním jevům či vlastní psychice...
Zpracování však přesto bylo zajímavé, proto hodnotím na plný počet. Nová byla např. informace, že se výzkumem paranormálních jevů zabývala i ČVUT (PEL) , což jsem hned sdělila synovi, jak byla jejich škola populární i v " dávnověku".
Ke čtení této knihy se "povedlo" i počasí. V neděli 18.7. v Krušných horách pršelo a i se "vyskytla" mlha. Chalupu máme skoro u lesa...
Se srovnáním (z několika komentářů) s Josefem Karikou moc nesouhlasím. Nepopírám určitou podobnost, ale jeho knihy mají trochu jinou atmosféru.
Toto je moje čtvrtá autorčina kniha. Je neskutečné, kolik je autorka schopna zpracovat nejrůznějších témat.
Chcete-li se ještě něco nového dozvědět ze Šumavy (žádný horor, ale historii), tak doporučuju autorčiny Prameny Vltavy.

110 / 2024

Od autorky jsem jako první četla U Severní zdi a zalíbil se mi její styl psaní. Když jsem viděla, že má hororovou novinku z prostředí Šumavy, byla jsem nadšená, protože horor je jeden z mých oblíbených žánrů. Vidím dost často přirovnání k Trhlině od Kariky a chápu proč, těm, co byli nadšení z Trhliny by se Ignis fatuus mohl líbit - tedy obsahově, co se týče psaní, Karika má strohý a přímý styl popisu, zatímco Petra Klabouchová píše téměř poeticky, s metaforami a barvitými přirovnáními a to mě vážně hodně baví. Ignis fatuus byl fajn, líbilo se mi prostředí, kde se příběh odehrával, stejně tak hrátky s časem a prostorem. Vědecké spisy, které prokládaly děj, mě nějak nerušily, naopak. Bohužel nemůžu dát všech pět hvězd, protože ačkoli se mi kniha líbila, občas mi to jako celek přišlo trošku překombinované a nemůžu říct, že by mě všechny postavy nějak výrazně oslovily. Nicméně ráda uvítám nějaký další hororový počin od autorky :)

Úplně poprvé měním hodnocení a přidávám hvězdičku notnou chvíli po dočtení... mé systematické já by mě za tohle nejradši vzalo palcátem po záložce... nechala jsem se unést počátečním zmatkem... moje nervy lezly po zdi ze všech těch nesouvislostí a dokonce jsem měla nutkání nedočítat... hanba mi... jelikož pak vyprávění vyvrhlo první aha záblesk a já si z toho všeho málem kákla do spoďárů... precizně poskládáno... nejvíc mi beztak mrazilo z toho, jak odporně zrůdný dokáže vůbec lidský tvor být... zas a znovu... takže smekám rádiovku a děkuju za tak svěže nechutný český počin!

Od paní autorky jsem četla knihu U severní zdi, která se mi líbila, tak jsem chtěla vyzkoušet i další její dílo. Tentokrát jsem zvolila audioformu a nesmírně jsem si to užila.
Moc mne bavila ta zápletka - dobře vystavěná, za mne dobře propracované od začátku i do konce. Umělo mne to pohltit, udržet pozornost až do konce, prožívat to s těmi postavami. Hodně tu zapracoval genius loci - skvěle popsané místo, to prostředí, skvělá atmosféra, lokální legendy. V kombinaci s vyšetřováním a zapojením vojenských aktivit a tajností - dobře zvládnuté.
Pravda, zpočátku bylo pro mne trochu matoucí sledovat ten časový sled a orientovat se v postavách, ale jakmile jsem si to ujasnila, šlo to jako po másle a byla to za mne vynikající jízda. Místy mi to trochu připomínalo Jozefa Kariku a jeho Trhlinu, což jsem ocenila. Pro mne to je příjemně napínavé, tajemné, mysteriózní. Moc jsem si to užila.
Své určitě udělalo i to, že knihu namluvili Klára Suchá a Aleš Procházka, který tu odvedli vynikající kus práce.
Nakonec tedy plný počet. Sice slabších 5 hvězd, to kvůli tomu pro mne zmatenému začátku, ale celkově za mne pecka. Tohle se mi fakt trefilo do noty. Za sebe rozhodně mohu doporučit.

Obsahuje spoiler Dávám čtyři hvězdy, protože první polovina knížky byla vážně skvělá, jako fakt! A to tak, že jsem ji v našem dobře osvětleném, hustě osídleném městě, musela jednoho teplého letního večera, v půl desáté, kdy padla jakás takás tma, odložit, jak jsem se bála! A zapřísáhla se, že ve stanu v lese už teda v životě, ale v životě, spát nebudu a rozhodně ne na Šumavě, kterou už od dětství miluju. Chyba! Druhá polovina knihy totiž tu poctivě budovanou atmosféru, naprosto zabila. Mrazení v zádech pominulo a jak lusknutím prstů vyskočila moje oblíbená otázka (velmi dobře známá z románů slovenské knižní celebrity Jozefa Kariky)… Proboha proč!? To že je v knize nějaký děj, který se na pár stránkách odehraje a hned zatím následuje přepis vyšetřovacího protokolu, který částečně děj uvede na pravou míru, to bych ještě skousla, byť jich tam na můj vkus bylo nějak moc. Ale, do prkýnka borovýho, proč vždycky všichni vytáhnou v ten samý moment disociační poruchu. Přitom takový potenciál! Ale abych tu jen nehartusila jak starej Šinágl na režim, knížka se mi líbila a četla se skoro sama ;)

Od autorky jsem již četl knihu ANGLICKÁ ZAHRADA a U SEVERNÍ ZDI. Knihy se mi líbily. Byl jsem zvědavý také na knihu IGNIS FATUUS, kterou můžeme zařadit do žánru horor. Kniha se mi líbila.

Autorka uvedla v Epilogu, že se jedná o pohádku pro dospělé, kterou poskládala ze starých šumavských legend, místních povídaček a tajemství. Příběhy, záhady a tragédie, kterými je kniha prokládána, jsou „skutečné“. Pocházejí ze starých zápisků farností a matrik, z ústní tradice rodáků a knih o tajemstvích Šumavy, i z černé kroniky dávné či méně dávné doby. Něco málo z toho všeho je dílem autorčiny fantazie. Jindy si autorka pomohla datem, místem či jmény, aby příběh plynul, jak má.

Děj knihy se z převážné části odehrává na přelomu 70. a 80. let 20. století.

Hlavní postavou je bioložka KVĚTA, která jde na vědeckou výpravu na Šumavu s cílem prozkoumat záhadné světelné jevy, které se v této lokalitě vyskytují. Společně s ní jdou další lidé z různých oborů. Květa má dceru PAVLÍNU.

Kniha ve mně vyvolala pocity strachu. Některé popisované události byly velmi smutné. S některými věcmi by si človek neměl zahrávat, jinak se to obrátí proti němu samotnému. Kniha obsahuje také nečekané zvraty. Byla to zajímavá četba. Líbil se mi závěr, ve kterém jsou shrnuty osudy hlavních hrdinů.

Zaujalo mě, že na ČVUT a VŠCHT fungovaly od roku 1978 až do počátku 90. let 20. století experimentální pracoviště pro vědecky podložený výzkum paranormálních jevů – Psychoenergetická laboratoř (PEL). O tomto pracovišti jsem nevěděl.

V minulosti jsem pouze jednou navštívil Šumavu, která se mi líbí. Krásná příroda, ale také tvrdý život zdejších obyvatel. Šumava je hraniční oblast s Německem, takže v minulosti pohraničníci střežili hranici.

Do knihy jsou vloženy VYŠETŘOVACÍ SPISY, které se mi líbily. Dozvěděl jsem se hodně informací o různých pověstech ze Šumavy a také z historie a další informace. Tyto spisy jsou vytištěny tučným písmem.

Kniha obsahuje PROLOG a EPILOG. Zajímavé bylo členění kapitol …KONEC, …ZAČÁTEK a KONEC…, ZAČÁTEK… a KONEC? Všechno bylo přehledné a srozumitelné.

V závěru knihy je uvedeno, že ministr životního prostředí chce zakázanou Šumavu otevřít turistům.

Kniha má pěkný obal a je pěkně graficky zpracovaná.

Citáty:

Šumava nezapomíná a neodpouští.

Petra Klabouchová je mistryně slova, hlavním znakem jejích knih jsou sáhodlouhé opisy míst, pocitů a událostí, což ne vždy je ku prospěchu věci. U hororu bych osobně uvítala více krátkých, třeskutých scén. Příliš našponované napětí ztrácí na údernosti a stává se spíš obtěžujícím. Informace z vyšetřovacích spisů byly zajímavé, ale někdy byly vloženy na pro mně nevhodné místo - zrovna když jsem se začala tak krásně bát:)).

Novinka od Petry Klabouchové je velmi dobře napsaný horor, který je rozhodně lepší číst přes den.
Nicméně má pro mě dost ale, protože mi úplně nesedl a celkově horory nečtu, nerada se bojím.
Nějak jsem nepochopila hned začátek, proč se tam vydávají, proč expedici neodmítli, když zjistili o co jde?
Na mě tam bylo až příliš legend, mystična a tak nějak jsem se vůbec nemohla začíst a když už, tak najednou spis s událostí, co se stala před x lety. V jednu chvíli mi přišlo, že se točí v kruhu, hodně situací se tam opakovalo, ale možná to byl záměr a oni bloudili, jak bludičky v kruhu.

Obsahuje spoiler Šumavská pohádka pro dospělé, složená (nejen) z místních povídaček a pověstí, šmrncnutá socialismem. Drsná, občas děsivá a smutná - Příběh vykresluje hlavně lidskou povahu a to, že největší zlo se často ukrývá v lidech a někdy vyleze ven.

Sedmičlenná výprava, zima, les, všudypřítomné bahno, neidentifikovatelná světýlka, dezorientace, strach, panika a černá šmouha na duši téměř všech zúčastněných.
Během čtení si nelze nevzpomenout na Trhlinu od Kariky, která je však psána úplně jiným stylem a má i jiný spád. Pokud zde však byla inspirace, tak autorka příběh o tajemných světlech rozhodně posunula o stupínek výš.

Text je psán jak ich formě tak er formě - je tak jasné, kdo je hlavní postava, která uceluje celý příběh. Prokládání zápisky z vyšetřování je zajímavá forma jak nerušivě nahlédnout do pověstí či starších událostí. Jen na konci mi zůstalo neznámé - kdo a jak skupinu pozoroval, že dokázali určit přesný čas úmrtí. A trochu mi bylo líto, že v příběhu nedostal větší prostor Hadí velitel a Pavlínka.

V epilogu se z úst autorky dozvídáme, že tanec s mrtvými je skutečným příběhem. Ten je omílán i v mnoha novinových článcích - stačí gůglit. A není tak problém najít odkaz na badatele.net kde je tento příběh vyvrácen a doložen dokumentem, že likvidaci hrobky provedli referent ONV a zaměstnanci STK. - To je tak na objasnění, že ani v doslovu nelze všemu věřit :)

V případě této knihy jsem poměrně váhala, zda se do jejího čtení pouštět. Přeci jen období, v němž se odehrává hlavní linie příběhu nepatří zrovna mezi má oblíbená, respektive, v knihách se mu poměrně vyhýbám. Na druhou stranu však záhady, historie, a hlavně tajemné příběhy ze Šumavy, to je moje láska. Takže jak sami vidíte, rozhodnutí nakonec padlo a já zpětně rozhodně nelituji, vlastně – jsem naprosto nadšená.

Ignis fatuus je pro mě první knihou autorky a zároveň obrovským překvapením. Přiznám se, že po dočtení knihy se nemůžu ubránit srovnání s knihami Jozefa Kariky, ale byla by to, alespoň v mém případě, poměrně chyba. I když se tento příběh jeho knihám trochu podobá, Petra Klabouchová píše přeci jen trochu jinak, a pro mě, mnohem poutavěji.
Příběh mě do děje vtáhl poměrně snadno a přecházení mezi jednotlivými dějovými liniemi zaujalo a získalo si mě. Ten pocit nereálna a nutkavá potřeba vědět co bude dál, se jen prohluboval a úžasně kontrastoval s jednotlivými skutečnými příběhy, kterými byl děj proložen. Atmosféra byla skvělá, gradovala přesně na těch správných okamžicích a stejně tak přinášela i chvilky oddechu. Příběh měl spád, a netrpěl na vleklá místa, postavy zaujmou a nejedna si získá vaše srdce. Za sebe mohu tuto knihu jen doporučit, já jsem si její čtení rozhodně užila, a rozhodně se k ní ještě někdy vrátím.

Podobné knihy nevyhledavam, i když troška nadpřirozena mi nevadí, mám ráda knihy Kateřiny Surmanove, ale tady to na mne bylo nějak moc. Kniha neubíhala, měla jsem pocit, že čtu pořád to stejné dokola, jako hrdinové dokola bloudili Šumavou. Zároveň se mi zdálo, že už jsem něco podobného četla, až už to byl Karika nebo Účastníci Djatlovovy expedice. Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi *. Nakonec čtyři, protože jsem ráda za ty pravdivé události, které autorku inspirovaly, a o kterých jsem netušila.

Na začátku se mi moc nedařilo se do děje začíst. Jak se ale v příběhu objevily hlavní postavy v čele s Květou hltala jsem jednu stránku za druhou. Moc dobře vypracovaný děj, který upoutá a pěkně z něj mrazí. Dost mi to připomínalo Kariku. Skvělé čtení, určitě doporučuji.

Kniha se strašně špatně četla, děj se táhnul - hlavou se mi neustále honilo: kdy už to utrpení skončí? Jediné zajímavé byly vsuvky se skutečnými záhadami ze Šumavy. Jinak šlo o nepovedenou "Záhadu Blair Witch".

Tato kniha mi opravdu vyrazila dech. Hodně mi připomínala mysteriózní thrillery Jozefa Kariky. Šumavské legendy o bludičkách a různých tajemstvích zahalených v mlze hlubokých lesů, se vám dostanou pod kůži a nikdy už na ně nezapomenete. Jsem nadšená, že mám knihu s podpisem samotné autorky a řadím ji mezi své oblíbené. Určitě si přečtu i další knihy Petry Klabouchové.

Petra Klabouchová je pro mě takovou autorkou na jistotu. Její Prameny Vltavy i U severní zdi si mě naprosto podmanily a já doufala, že Ignis Fatuus nebude jiný. A opravdu nebyl. Příběh byl opravdu precizně vypracovaný a hltala jsem jednu stránku za druhou, jen abych věděla, jak příběh pokračuje dál. Přiznám se, že při některých pasážích jsem se necítila úplně komfortně a měla jsem z nich až husinu. Takový zvrat, který ke konci přišel, jsem opravdu nečekala, dost mi tím autorka hodila vidle pod nohy, protože se celá kniha otočila o 360 stupňů. Možná jsem na konci knihy čekala alespoň nějaký náznak toho, co světelné jevy jsou, ale asi je nakonec dobře, že to nevím... Jedno je jasné, na Šumavu už mě nikdo přes noc nedostane, a do šumavského lesa i přes den jen s velkým rozmyslem.

4,5* Horory ani mysteriózní thrillery já nečtu, možná tak maximálně 1x za dva roky, odhadem. Důvodů proč si přečíst právě Ignis Fatuus bylo více. Prvním důvodem bylo, že v našem místním Klubu milovníků knih máme aktuálně téma horor, druhým důvodem bylo, že mí oblíbení knihomolové knihu chválili kudy chodili a třetím důvodem, pro mě nejpodstatnějším, že autorka samotná je mi velmi sympatická a moc ráda s ní poslouchám rozhovory (vsuvku - na akci Kniha Brno jsem ji měla možnost poznat osobně a velký zážitek). Knížka nás zavádí na Šumavu, moji velmi oblíbenou oblast naší země, proto moje zvědavost byla ještě větší. Knížka mě vždycky vtáhla do příběhu a byla jsem společně s hlavními hrdiny uprostřed lesů kolem řeky Křemelné. Mrzí mě, že jsem knížku nemohla číst na jeden zátah, byl by to úplně ten největší zážitek, takto jsem se vždy musela do příběhu znovu a znovu vracet a nasávat opětovně strašidelnou atmosféru. Za mě rozhodně k přečtení doporučit můžu, slova jako bludičky, seník, plyšový medvídek a mlha mi už v hlavě zůstanou napořád.

Přiznám se, že toto bylo pro mě zklamání. Autorku mám velice ráda, ale tato kniha se mi nelíbila. Občas jsem se ztrácela, strašně se to táhlo a konec byl podivný.

Četla jsem to v nejvhodnější možný okamžik (od 28. 10. hehe), přesto mě to dlouhou dobu nedokázalo vtáhnout. Něco mi prostě chybělo. Styl psaní byl dobrý, zápletka mi hodně připomněla Kariku (a i ten ode mě dostal jen 3 hvězdy a byl za mě tedy o fous lepší než IF, proto z původních 4* měním jen na 3, i když mi to je "blbý"), konec to mírně vylepšil. Za mě to bylo možná i zbytečně překombinované, všechno se dělo najednou všem... Nevím, asi jsem od knihy čekala až příliš s ohledem na nadšené reakce. Škoda! Ale autorku rozhodně nezatracuji a přečtu si od ní něco dalšího.

Asi tu nebudu zdlouhavě popisovat děj knihy. Myslím, že to už bylo řečeno mnohokrát a anotace taky ledacos prozradí. Spíš bych chtěla napsat, jako pocity jsem z knihy měla. Šumava je kraj mého dětství a dospívaní. I v dospělosti se sem pořád vracím. Stále tu je co nového objevovat, ač se z velké části stala turistickou atrakcí. Proto jsem se ráda začetla do příběhu, který popisuje tu tajemnou část krásné Šumavy v době, kdy do této oblasti byl vstup zakázán. Záhadná mlha, nebezpečná světla, beztělci, keltové.... to všechno jsou legendy, kterými je tento kraj opředen. Líbilo se mi, jak autorka hlavní děj prokládala kratšími "babskými povídačkami". Mou nejoblíbenější záhadou vždy zůstane tanec s mrtvolami u kaple v Hůrce, což teda nějaká povídačka není, ale fakt, který tu všichni znají. Také mě překvapilo, že můj otec potvrdil, když zde jako voják sloužil na hranicích, že světélkování v lesích byl opravdu sám svědkem. 4 hvězdy jsem dala proto, že jsem se chvílemi trochu ztrácela v pasážích, kde postavy halucinovaly a běhaly zmateně po lesích.

P.S. Ta jelení svíčková s mrkvovými knedlíky na Rovině je fakt výborná.

Řadu půjdu proti proudu, zmatečné, obsahově prázdné, v jednu chvíli byli na místě, pak už zase ne, jen samá mlha a strach, ten se ani v nejmenším nedostavil.

Děsivé! Ale skvělé. Já se nerada bojím, ani u knížek ani u filmů. Ale tuto jsem musela dočíst. I když jsem si ji musela párkrát odložit na druhý den, protože jsem z toho napětí měla mizernou náladu. Autorka vypráví skvěle. Umí navodit atmosféru. Mně to opravdu ovlivňovalo emoce, hodně to se mnou pracovalo. Děsivé mi přijde i to, kolik z toho může být pravda - viz. epilog. Postupně si chodím stezku kolem republiky, Šumavu mám před sebou, nevím, jestli tam zvládnu přespat v lese, v tuto chvíli bych to fakt nedala. Od autorky je to moje druhá kniha, každá jiná, a obě výborné.

Dočteno. Právě..teď!! Sedím, vstřebávám, rozjímám, sklepávám husinu. To je skvělá kniha na rozjímání nad životem,  nad přírodou, nad věcmi mezi nebem a zemí. Mám chuť ji hned po dočtení přečíst ještě jednou a utvrdit a přebrat se ve všech pocitech, které všechny ani nedokážu pojmenovat. Kniha ve vás naráz vyvolá celou škálu emocí - strach, úzkos, nevěřícnost, smutek, obavu, naději, pochybnost, bláznovství,...

Vzpomínám si, jak jsem jednou v životě zabloudila v mlze. Už nikdy víc, během chvíle jsem byla vyděšená k smrti. Okamžitě jsem přestávala logicky uvažovat, nastupuje panika a mozek vypíná svou funkci normálního, realistického myšlení. “Šumavská mlha je jako čas. Nikdo a nic jí neuteče.”

Expedice Ignis fatuus se skládá z několika vědců, kteří jsou v 70 letech 20 století vyslaní,  aby prozkoumali světelná znamení v pohraničí Šumavy. Herman, Gama, Květa,  Dušan, Klement, pes Jack. Dokáží tomu přijít na kloub? Zdá se to jako lehký úkol…

V příběhu se střídá vyprávění tady a teď a boj s přírodou a všemi těmi jevy, které střídají ukázky z vyšetřovacího spisu Křemelná. A pak možná ještě působí něco jiného, něco co je asi strašidelnější než pochmurná příroda. 

“Urban legends jsme u nás na Šumavě nikdy neměli a mít nebudeme. Lidi to neumí vyslovit, nejde jim to přes pysky ani ze srdce. Tady to vždycky byly a budou babské povídačky.”

U autorky som zvyknutá čítať len dobrr knihy s hlbkou, skvelým rozpravacskym talentom a zimomriavkami.

Tato kniha nie je výnimkou, Šumavske lesy a stratený ludia - čo viac si priať?

Dej je zasadený do 70 rokov 20. st. ale zároveň tu máme aj spisy, ktoré ozrejmujú fakty.

Je vybraná expedícia aby preskúmala svetelné ukazy - expedícia sa skladá s vedcov, "strážcu", či psychológa, všetci to berú ako skvelé dobrodružstvo ale o chvíľu zistia, že v nikdy nekončiacej hmle rozhodne nie sú samy!

Tu musim povedať, že som sa musela niekoľkokrát vrátiť v texte aby som sa ujistila, že je to ta spravna postava ale to nevadí pretože "nahnáno" som mala za všetkých

S tejto knihy je cítiť strach a bezmocnosť na hranici psychického zrútenia.

Perfektný mystery horor a pri čítaní epilogu mi naskakalo viac než dosť zimomriaviek, brrrrrrrr

Hororová pohádka pro dospělé propojující staré šumavské legendy, pověsti a tajemství s nádechem temné poetiky. Autorka čerpá z historických zápisků, ústních tradic i černých kronik, takže příběh působí autenticky a mrazivě zároveň. Sama přiznává, že jen málo z toho je výplodem její fantazie, a právě to z knihy dělá fascinující čtení na hranici mezi realitou a mýtem. K legendě o ztracené expedici StB sice chybí důkazy, ale kdo ví... Možná se nic z toho nikdy nestalo, možná ano..