Vyhnankyně
Profil knihy je v inom jazyku
Všetky obaly
V obchodoch (13 - 18 EUR)
Do mojich kníh
Komentáre (9)
Podľa kvality
Že by mne zasáhla bůhvíjak ohromná vlna emocí říct nemohu. Začátek byl slibný, ale od okamžiku, kdy autorka vylodila ženy na australském pobřeží, jako kdyby najednou nevěděla, co s nimi. Ponurou atmosféru počátků osídlování vystřídal román pro ženy, v němž si autorka nejspíš plnila svá dívčí přání a sny o těžce zkoušené lásce, jež nakonec dojde naplnění. Škoda.
Hodnocení: 4,5/5 ✩
Kniha, která přináší příběh, co dokáže chytit za srdce. O to víc, když si člověk uvědomí, že ač se jedná o fikci, je založená na historických reáliích.
V našich končinách není období, v němž docházelo ke kolonizaci Austrálie příliš známé, avšak je o to zajímavější. Autorka tak formou příběhu přináší vhled do temného období dějin tohoto kontinentu, a téma exilu a odsouzených žen je tu na prvním místě. Zároveň však tento příběh ukazuje odolnost a nezlomnost lidského ducha a to, jak jsou vztahy a přátelství v takových okamžicích důležité.
Tímto příběhem nás tak provází nespravedlivě odsouzená guvernantka Evangeline, Hazel – mladičká zlodějka z donucení, a později, tak trochu z pohledu původních obyvatel, i Mathinna, osiřelá dcera náčelníka kmene Lowreenne.
Právě inspirativní příběhy jako je tento, nám připomínají, jak silné byly ženy v době, kdy byly odkázány na muže a společnost, která je považovala za méněcenné. Dokázaly čelit strachu a bojovat o vlastní přežití, navzdory strastem a osudu. Je to silný příběh, který oslavuje ženskou odolnost, odvahu a sílu, a pomáhá nám (ženám) si uvědomit, že práv a možností, které v dnešní době máme, bychom si měly vážit a nenechat si je vzít.
Tuto knihu vřele doporučuji.
Kniha, která přináší příběh, co dokáže chytit za srdce. O to víc, když si člověk uvědomí, že ač se jedná o fikci, je založená na historických reáliích.
V našich končinách není období, v němž docházelo ke kolonizaci Austrálie příliš známé, avšak je o to zajímavější. Autorka tak formou příběhu přináší vhled do temného období dějin tohoto kontinentu, a téma exilu a odsouzených žen je tu na prvním místě. Zároveň však tento příběh ukazuje odolnost a nezlomnost lidského ducha a to, jak jsou vztahy a přátelství v takových okamžicích důležité.
Tímto příběhem nás tak provází nespravedlivě odsouzená guvernantka Evangeline, Hazel – mladičká zlodějka z donucení, a později, tak trochu z pohledu původních obyvatel, i Mathinna, osiřelá dcera náčelníka kmene Lowreenne.
Právě inspirativní příběhy jako je tento, nám připomínají, jak silné byly ženy v době, kdy byly odkázány na muže a společnost, která je považovala za méněcenné. Dokázaly čelit strachu a bojovat o vlastní přežití, navzdory strastem a osudu. Je to silný příběh, který oslavuje ženskou odolnost, odvahu a sílu, a pomáhá nám (ženám) si uvědomit, že práv a možností, které v dnešní době máme, bychom si měly vážit a nenechat si je vzít.
Tuto knihu vřele doporučuji.
Silný historický príbeh o ženách, ktoré sa v 19. storočí ocitnú v úplne neľahkej situácii tým, že ich Británia pošle do trestaneckej kolónie v Austrálii, často aj za niečo, čo by dnes ani nebolo považované za zločin. Román sleduje osudy mladých žien, ktoré sa musia vyrovnať s dlhým transportom cez oceán, drsnými podmienkami a hlavne s tým, že ich životy už nikdy nebudú ako predtým. Popri tom sa tu rozvíja aj príbeh domorodej dievčiny Mathinny, ktorý zas ukazuje, aký dopad mala kolonizácia na pôvodných obyvateľov Tasmánie.
Kniha ma zaujala tým, že vychádza zo skutočných historických faktov, autenticky ukazuje danú dobu a charakteristikou postáv, ktoré pôsobia veľmi živým a ľudským dojmom. Je to príbeh o nespravodlivosti, prežití, priateľstve a o tom, že aj v najhorších chvíľach sa dá nájsť nádej.
Kniha ma zaujala tým, že vychádza zo skutočných historických faktov, autenticky ukazuje danú dobu a charakteristikou postáv, ktoré pôsobia veľmi živým a ľudským dojmom. Je to príbeh o nespravodlivosti, prežití, priateľstve a o tom, že aj v najhorších chvíľach sa dá nájsť nádej.
Tak tahle kniha ve mě zanechala dojem, i když jsem to nečekala. Vybraná kvůli společnému čtení - jinak bych po ní pravděpodobně nesáhla. Celý děj je čtivý. Mnohokrát se objevuje nespravedlnost, špatný životní start či krutost lidí. Celým příběhem se proplétá naděje a víra ve svobodu. Krásná myšlenka s letokruhy a mušličkami na šňurce. Konec je skvělá tečka!
Asi 20 procent dnešních Australanů, celkem téměř pět milionů lidí,
jsou potomci transportovaných britských trestanců.
Pro mne je to až příliš kratičký román na to, kolik pojal příběhů, bolesti a smutku.
Chudičká Evangeline , zaměstnaná jako guvernantka, neznalá života, podlehla svodům,
těhotná, falešně obviněná a odsouzená na 14 let do kolonií v Austrálii....
Tady Evangeline spávala, v této posteli. Chodila po této podlaze.
Přišla do tohoto domu ve snaze najít si svou vlastní cestu světem
a odcházela odsud těhotná, vyděšená, opuštěná, bez kohokoliv, kdo by jí pomohl.
Myslela na všechny ženy, které znala a které nedostaly vůbec nic, ženy žijící v opovržení,
nespravedlivě odsouzené, které musely bojovat o každé sousto.
Byly to třeba její matky: Evangeline, která jí dala život, Hazel, která jí život zachránila,
Olive a Maeve, které ji krmily a vychovávaly. Dokonce i doktorka Garrettová.
Každá z nich žila v Ruby a vždycky v ní žít bude.
jsou potomci transportovaných britských trestanců.
Pro mne je to až příliš kratičký román na to, kolik pojal příběhů, bolesti a smutku.
Chudičká Evangeline , zaměstnaná jako guvernantka, neznalá života, podlehla svodům,
těhotná, falešně obviněná a odsouzená na 14 let do kolonií v Austrálii....
Tady Evangeline spávala, v této posteli. Chodila po této podlaze.
Přišla do tohoto domu ve snaze najít si svou vlastní cestu světem
a odcházela odsud těhotná, vyděšená, opuštěná, bez kohokoliv, kdo by jí pomohl.
Myslela na všechny ženy, které znala a které nedostaly vůbec nic, ženy žijící v opovržení,
nespravedlivě odsouzené, které musely bojovat o každé sousto.
Byly to třeba její matky: Evangeline, která jí dala život, Hazel, která jí život zachránila,
Olive a Maeve, které ji krmily a vychovávaly. Dokonce i doktorka Garrettová.
Každá z nich žila v Ruby a vždycky v ní žít bude.
Příběhy žen, jejichž osudy se protnou v Austrálii 19. století. Evangeline, Mathinna, Hazel, Ruby, Olive... Jak je poznamenala tato krutá doba a jak bojovaly za vykoupení a svobodu?
.
Evangeline (nádherné jméno) pracuje jako guvernantka. Otěhotní se svým pánem a jak už to tak bývá, nic dobrého jí to nepřinese. Je odsouzena ke 14 letům vězení a přežívá v hrozných podmínkách, než ji po pár měsících nalodí směr Van Diemova země (dnešní Tanzánie). Cestou potká další méně či více podobné osudy a stále si udržuje naději díky knihám a fantazii ...
.
Spousta dnešních australanů jsou potomci britských trestanců a toto byla opět kniha, která toho člověku spoustu dá a ještě více v něm zanechá. Nikdy mě nepřestane udivovat, co se ve světě dělo a na spoustě míst stále děje. Tyto knihy jenž jsou alespoň malou vzpomínkou a uvědoměním, že ani život není zadarmo a ač se jeden den cítíte v bezpečí, druhý se může všechno změnit...
.
Evangeline (nádherné jméno) pracuje jako guvernantka. Otěhotní se svým pánem a jak už to tak bývá, nic dobrého jí to nepřinese. Je odsouzena ke 14 letům vězení a přežívá v hrozných podmínkách, než ji po pár měsících nalodí směr Van Diemova země (dnešní Tanzánie). Cestou potká další méně či více podobné osudy a stále si udržuje naději díky knihám a fantazii ...
.
Spousta dnešních australanů jsou potomci britských trestanců a toto byla opět kniha, která toho člověku spoustu dá a ještě více v něm zanechá. Nikdy mě nepřestane udivovat, co se ve světě dělo a na spoustě míst stále děje. Tyto knihy jenž jsou alespoň malou vzpomínkou a uvědoměním, že ani život není zadarmo a ač se jeden den cítíte v bezpečí, druhý se může všechno změnit...
O ženských vyhnankyních z Anglie do Austrálie v polovině 19. století jsem nevěděla zhola nic. Proto jsem po této knize sáhla a nelitovala jsem ani jednu stránku. Děj má spád, je drásající, napínavý, bezútěšný a přesto nese paprsek naděje.
Sledujeme zde příběh 4 (či pěti) žen odsouzených k vyhnanství a jejich boj o přežití. Nejsmutnější linie byla Mathinnina, nadějeplná byla zase ta Hazelina. Všechny dívky ale měly jedno spolčené - nepřekonatelnou odolnost a odvahu pokračovat dál.
… Mathinna udělala poloviční pukrle. Arogantní neomalenost Britů už ji nemohla překvapit. „Co mám říct, madam?¨ Lady Franklinová vytřeštila oči. „Dobrý bože! Jsem ohromena, pane Robinsone. Děláte z divochů vážené občany.“ „Slyšel jsem, že v Londýně prý oblékají orangutany jako šlechtice a dámy a učí je číst,“ přemítal sir John….
… Když ve svém jediném dítěti rozpoznal bystrou zvídavost, najal učitele, který Evangeline učil řečtinu a latinu, Shakespeara a filozofii. Tyto hodiny strávené v knihovně na faře ovlivnily její osud v mnoha ohledech. Dostalo se jí sice mnohem hlubšího vzdělání než průměrné dívce z vesnice, ale protože vyrůstala bez vrstevníků, byla až žalostně bezelstná. Neměla žádné důvěrné přítelkyně, s nimiž by mohla klevetit a tím se učit. Její otec se ji snažil chránit a držet daleko od všeho zlého, čímž jí odepřel očkování nutné k přežité. Uměla vyjmenovat sedm kontinentů a rozpoznat souhvězdí, ale z praktického hlediska nevěděla o chodu světa za dveřmi téměř nic. …
…Když většinu Palawahů vyvraždili, všechny přeživší shromáždili a převezli je na Flindersův ostrov. DOnutili je obléknout se do naškrobených britských šatů s řadami zbytečných knoflíků a nazout si boty, z nichž je chytaly křeče do chodidel, Vlasy jim po britském vzoru ostříhali nakrátko a vyčesali z nich červený okr. Nutili je sedět v temné kapli a poslouchat kázání o pekle, které si nedokázali představit, morální poučení, která nepotřebovali, a zpívat písně, v nichž se výměnou za utrpení slibovala spása. Palawahům bylo řečeno, že jejich pobyt na Flinderově ostrově je jen dočasný a že brzy dostanou vlastní půdu. Nebo spíše jim bude část jejich vlastní půdy vrácena. Od té doby uplynulo už deset let. A oni stále čekali. …
…Eleanor jí vysvětlila, jak funguje kalendář, jak se dny sčítají v týdny, měsíce v roky, a přestože Mathinna dávala pozor, moc nechápala, k čemu je to dobré. Učitel na Flindersově ostrově měl na stole otevřenou knihu s daty, do níž si zapisoval přesné poznámky o ročních obdobích , zvláštnostech počasí a svých toulkách po ostrově, ale palawahští stařešinové se jeho zápiskům vysmívali. Copak tito kolonisté nevěděli, že čas se nepohybuje po přímce od minulosti k přítomnosti, ale že je spojitý? Že duchové a lidé, zvířata a rostliny jsou propojeni zemí, která ve věčném okamžiku svazuje předky s potomky? Mathinna se pustila do vysvětlování, všeho, co si pamatovala, ale Eleanor se v očích objevil vzdálený, nepřítomný výraz, a dokud Mathinna mluvila, dloubala se v nehtech. …
… „Kdybych bývala zůstala na Flindersu, nejspíš bych už byla mrtvá,“ řekla nakonec Mathinna. „Kdyby mě Franklinovi vzali do Londýna, pořád bych se snažila být někým, kým nikdy být nemůžu. Tady jsem. Žiju jediný život, který mi byl dán.“ Nečekaně se postavila a mírně se zakymácela. „Nedělej si o mě starosti, Hazel. Jsem poutnice. Bude mi dobře.“ Položila si rozevřenou dlaň na hruď a řekla: „Tu es en moi. Un anneau dans un arbre. Jsi ve mně jako letokruh uvnitř stromu. Na to nezapomenu.“ Hazel zůstala sedět s Ruby na lavičce a pozorovaly Mathinnu, jak odchází po ulici pryč. Zaplavil ji zvláštní a neutišitelný smutek. Obě byly vyhnankyně, odtržené od svých domovů a rodin. Ale Hazel si své postavení vysloužila tím, že ukradla lžíci. Mathinna neudělala vůbec nic, čím by si svůj osud zasloužila. Hazel sice nese cejch odsouzenkyně, kterého se ještě mnoho let nezbaví, ale postupem času přece jen vybledne a zmizí. Už teď cítila, že bledne. Může se klidně procházet po trhu s košíkem přes ruku a s Ruby za ruku a nikdo nic nepozná. Mathinna takové štěstí nemá. Nikdy nebude moct splynout s davem, nikdy si nebude moct hledět svého, aniž by ji někdo odsuzoval či podezíral. …
…“ Věděl jste, že je těhotná,“ řekla. „A nic jste neudělal.“ „Vlastně jsem to doopravdy nevěděla. Nikdo mi to nikdy neřekl. Ale mám-li být upřímný, musím přiznat, že jsem měl.,., takové tušení.“ Zhluboka se nadechl. „Obávám se, že morální zbabělost je u nás zakořeněna hluboko, v samotných základech rodiny Whitstoneových. Doufám, že jste ji nezdědila.“ …
… O několik let později, poté co jsem se dozvěděla, jak omezené zdroje mají k dispozici ženy ve vězení, jsem navrhla program výuky psaní memoárů v nápravném zařízení pro ženy Edna Mahan, hodinu cesty od mého domu v New Jersey. moje studijní skupina dvanácti vězenkyň s maximální ostrahou psala básně, eseje, písně a příběhy, pro mnohé z nich to bylo poprvé, kdy se mohly podělit o nejbolestivější a nejintimnější aspekty své zkušenosti. Byly vyděšené, pocítily úlevu a byly nesmírně upřímné. Když jsem jim nahlas přečetla báseň Mayi Angelou, v níž je verš: „Můžeš mě zašlapat do špíny největší, ale stejně jako prach, i já vstanu,“ nejedna vězenkyně se rozplakala. …
Autorka má krásný sloh a já si od ní určitě přečtu další knihy, neb se vyžívám v knihách, které mají reálný základ.
Sledujeme zde příběh 4 (či pěti) žen odsouzených k vyhnanství a jejich boj o přežití. Nejsmutnější linie byla Mathinnina, nadějeplná byla zase ta Hazelina. Všechny dívky ale měly jedno spolčené - nepřekonatelnou odolnost a odvahu pokračovat dál.
… Mathinna udělala poloviční pukrle. Arogantní neomalenost Britů už ji nemohla překvapit. „Co mám říct, madam?¨ Lady Franklinová vytřeštila oči. „Dobrý bože! Jsem ohromena, pane Robinsone. Děláte z divochů vážené občany.“ „Slyšel jsem, že v Londýně prý oblékají orangutany jako šlechtice a dámy a učí je číst,“ přemítal sir John….
… Když ve svém jediném dítěti rozpoznal bystrou zvídavost, najal učitele, který Evangeline učil řečtinu a latinu, Shakespeara a filozofii. Tyto hodiny strávené v knihovně na faře ovlivnily její osud v mnoha ohledech. Dostalo se jí sice mnohem hlubšího vzdělání než průměrné dívce z vesnice, ale protože vyrůstala bez vrstevníků, byla až žalostně bezelstná. Neměla žádné důvěrné přítelkyně, s nimiž by mohla klevetit a tím se učit. Její otec se ji snažil chránit a držet daleko od všeho zlého, čímž jí odepřel očkování nutné k přežité. Uměla vyjmenovat sedm kontinentů a rozpoznat souhvězdí, ale z praktického hlediska nevěděla o chodu světa za dveřmi téměř nic. …
…Když většinu Palawahů vyvraždili, všechny přeživší shromáždili a převezli je na Flindersův ostrov. DOnutili je obléknout se do naškrobených britských šatů s řadami zbytečných knoflíků a nazout si boty, z nichž je chytaly křeče do chodidel, Vlasy jim po britském vzoru ostříhali nakrátko a vyčesali z nich červený okr. Nutili je sedět v temné kapli a poslouchat kázání o pekle, které si nedokázali představit, morální poučení, která nepotřebovali, a zpívat písně, v nichž se výměnou za utrpení slibovala spása. Palawahům bylo řečeno, že jejich pobyt na Flinderově ostrově je jen dočasný a že brzy dostanou vlastní půdu. Nebo spíše jim bude část jejich vlastní půdy vrácena. Od té doby uplynulo už deset let. A oni stále čekali. …
…Eleanor jí vysvětlila, jak funguje kalendář, jak se dny sčítají v týdny, měsíce v roky, a přestože Mathinna dávala pozor, moc nechápala, k čemu je to dobré. Učitel na Flindersově ostrově měl na stole otevřenou knihu s daty, do níž si zapisoval přesné poznámky o ročních obdobích , zvláštnostech počasí a svých toulkách po ostrově, ale palawahští stařešinové se jeho zápiskům vysmívali. Copak tito kolonisté nevěděli, že čas se nepohybuje po přímce od minulosti k přítomnosti, ale že je spojitý? Že duchové a lidé, zvířata a rostliny jsou propojeni zemí, která ve věčném okamžiku svazuje předky s potomky? Mathinna se pustila do vysvětlování, všeho, co si pamatovala, ale Eleanor se v očích objevil vzdálený, nepřítomný výraz, a dokud Mathinna mluvila, dloubala se v nehtech. …
… „Kdybych bývala zůstala na Flindersu, nejspíš bych už byla mrtvá,“ řekla nakonec Mathinna. „Kdyby mě Franklinovi vzali do Londýna, pořád bych se snažila být někým, kým nikdy být nemůžu. Tady jsem. Žiju jediný život, který mi byl dán.“ Nečekaně se postavila a mírně se zakymácela. „Nedělej si o mě starosti, Hazel. Jsem poutnice. Bude mi dobře.“ Položila si rozevřenou dlaň na hruď a řekla: „Tu es en moi. Un anneau dans un arbre. Jsi ve mně jako letokruh uvnitř stromu. Na to nezapomenu.“ Hazel zůstala sedět s Ruby na lavičce a pozorovaly Mathinnu, jak odchází po ulici pryč. Zaplavil ji zvláštní a neutišitelný smutek. Obě byly vyhnankyně, odtržené od svých domovů a rodin. Ale Hazel si své postavení vysloužila tím, že ukradla lžíci. Mathinna neudělala vůbec nic, čím by si svůj osud zasloužila. Hazel sice nese cejch odsouzenkyně, kterého se ještě mnoho let nezbaví, ale postupem času přece jen vybledne a zmizí. Už teď cítila, že bledne. Může se klidně procházet po trhu s košíkem přes ruku a s Ruby za ruku a nikdo nic nepozná. Mathinna takové štěstí nemá. Nikdy nebude moct splynout s davem, nikdy si nebude moct hledět svého, aniž by ji někdo odsuzoval či podezíral. …
…“ Věděl jste, že je těhotná,“ řekla. „A nic jste neudělal.“ „Vlastně jsem to doopravdy nevěděla. Nikdo mi to nikdy neřekl. Ale mám-li být upřímný, musím přiznat, že jsem měl.,., takové tušení.“ Zhluboka se nadechl. „Obávám se, že morální zbabělost je u nás zakořeněna hluboko, v samotných základech rodiny Whitstoneových. Doufám, že jste ji nezdědila.“ …
… O několik let později, poté co jsem se dozvěděla, jak omezené zdroje mají k dispozici ženy ve vězení, jsem navrhla program výuky psaní memoárů v nápravném zařízení pro ženy Edna Mahan, hodinu cesty od mého domu v New Jersey. moje studijní skupina dvanácti vězenkyň s maximální ostrahou psala básně, eseje, písně a příběhy, pro mnohé z nich to bylo poprvé, kdy se mohly podělit o nejbolestivější a nejintimnější aspekty své zkušenosti. Byly vyděšené, pocítily úlevu a byly nesmírně upřímné. Když jsem jim nahlas přečetla báseň Mayi Angelou, v níž je verš: „Můžeš mě zašlapat do špíny největší, ale stejně jako prach, i já vstanu,“ nejedna vězenkyně se rozplakala. …
Autorka má krásný sloh a já si od ní určitě přečtu další knihy, neb se vyžívám v knihách, které mají reálný základ.
Veľmi dobrá a pútavá kniha o otroctve, deportáciách a nespravodlivosti konanej na nevinných. odporucam
Pro mně pěkný příběh na pozadí zajímavých historických událostí. Poctivě odvedená práce, vykreslené postavy, pěkný jazyk, zasazené do reálií na druhé straně světa, poctivě zmapování historie, pěkné. Děkuji
