Jednoho prosincového večera

Matthieu Brin se dostal na spisovatelské výsluní hned svou první knihou. Vystřelila ho do nebes plného rozhovorů i dopisů od fanynek. Nadále pracuje jako zaměstnanec marketingového oddělení s dámskou konfekcí. Poklidný život mu naruší list, jenž by se dal považovat za jeden z mnoha, žel není. Píše mu Sára – dávná láska, s níž zažil spalující vášeň a kterou deset let neviděl. Lze nalézt rovnováhu mezi minulostí a současností, nebo mu svírající se slabiny dají jasný povel, jakou cestou se nechat (s)vést?

Navzdory tomu, že se jedná o autorčin v pořadí druhý román, její vybroušenost je zřejmá. Ví, co chce sdělit, jak zapůsobit, co vyvolat. Matthieuovo jednání se zdá být nepochopitelné a hazardující a zřejmě ho plně pochopí jen ti, co si prochází něčím podobným. Chemické vábení, dojem, že se jedná o osudovou a neopakovatelnou příležitost, vzbuzuje touhu vše staré zbořit, navzdory tomu, že po čase většina nevěrníků lituje. Zjistí, že všude je chleba o dvou kůrkách. Ve své podstatě za mnohem větší pozornost stojí Sára – čekající na bílého prince, imunní vůči ostatním svodům. Pokud hledáte titul, o němž lze hodiny rozmlouvat, byť má všehovšudy 150 stran, Jednoho prosincového večera je ideální volba. Věty plné citu, hloubky a velké znalosti lidské duše. Jako žíravina vám po jednotlivých vrstvách leptá kůži, až se dostane přímo k srdci. Vřele doporučuji.
90 %

Od autorky jsem četla již několik knih, které se mi moc líbily, takže když vyšlo v překladu její další dílo, chtěla jsem si to rozhodně pořídit také.
Byť se jedná o jednu z raných prací autorky, měla jsem dojem, že už v této knize autorka nabízí dost vyzrálý text, který je sondou do mezilidských vztahů a do nitra člověka jako jedince (a to asi především). A mne to bavilo. Vůbec nevadí, že dějová linka není nikterak silná, vlastně dějová linka tu je jen minimálně. Je to hlavně psychologický ponor do duše a mysli jedince, který se vyrovnává se sebou a se vztahy, které si v životě vytvořil. Je možné někoho milovat něžnou láskou a být s někým spokojen, ale přitom bytostně toužit po někom jiném, že to až ochromuje? Nebo je to všechno jen klam? Iluze v hlavě a touha po někom, která je ale zkreslená dávnými vzpomínkami a realita je trochu někde jinde?
U autorky mne baví, jak umí zabředávat do vztahů a do mysli člověka a vytáhnout na světlo i to, co má zůstat skryté. To hraní si s postavami a jejich nitrem tu je neuvěřitelné a mne to prostě bavilo. Cítila jsem tu určitou nostalgii, melancholii, skutečně bolestnou touhu, která touží po ukojení.
Jestli vás baví takovéhle nípání se v postavách, tohle by vás mohlo bavit. Akorát tu u toho skutečně nehledejte děj, protože to vám kniha nedá.
Hodnocení nedávám plné, autorčina kniha Děti nade vše mne zaujala o něco více a více se mne dotkla. Ale tohle bylo taky skvělé.

Tak jsem se pustil do četby knihy od mé nejoblíbenější autorky. Opět skvělé vykreslené postavy a psychologie vztahů. Moc se mi líbí, jak umí autorka napsat příběh téměř bez děje a přesto mě to pořád baví. Za mě je to královna psychologických románů.

,,Když lidé žijí jeden vedle druhého, získávají na poznání, na hloubce, ale přicházejí o kouzlo. Všechno už bylo dáno, všechno už bylo obnaženo. Nic už není nedosažitelné.''

Jak nevěra dokáže se vztahem zamávat, i když od ní uplynulo už několik let.
Autorka je má oblíbená a i tento příběh vás nutí k zamyšlení, čte se lehce a s očekáváním obracíte stránky stále dál až na konec.
Celkově se mi kniha líbila, ale nezůstane ve mně jako jiná autorčina díla. Budu se těšit na další.