Hlubočepy

Hlubočepy, Prokopské údolí, Zlíchov, kostelík sv. Filipa a Jakuba, Barrandovské terasy nebo Smíchovský lihovar. Kolikrát jsem se těmito místy toulal sám s foťákem a snažil se zachytit kouzlo rozpadajících se budov, starých zdí, zapadlých dvorků, okolích skal, prostě udělat nevšední záběry s duší toho „kdysi“. I dnes, když jsem začal knihu číst, jsem v momentě potřeby pauzy popadl kolo a zase vyrazil z Modřan směr Hlubočepy a Zlíchov. Vystoupal jsem ke kostelíku, zahleděl se směrem k Podolí, k Vyšehradu, a skončil v Meetfactory, kde jsem vyžahnul půllitr vynikající studené domácí limonády, abych pak doma po opětovném ponoření se do stránek plných fotek zjistil, že jsem popíjel v budově bývalé Inwaldovy sklárny!? Prostě bomba, úplně mě to dojalo a zahřálo u srdce. Minulost se úžasně přelila do přítomnosti a k tomuto právě tyto nádherné knihy slouží. Aby byly průvodcem. Průvodcem míst, která mnohdy již zavál čas, s možností poznat osudy lidí, kterým již ruku nepodáme. Žilo se tu kdysi, ale žije se tu i dnes. A tak bych mohl pokračovat. Na začátku ulice Ke Hřbitovu v Hlubočepích jsem v odstupu 24 hodin na další „spanilé jízdě“ vyfotil malebné zákoutí s několika domky, z nichž jeden s nápisem „Truhlářství“, abych pak po návratu domů velmi podobnou fotku našel taky v knize?? Neuvěřitelné. V Pivovaru Prokopák v Klukovicích jsem si jednou na rodinném výletě nemohl zaboha vzpomenout na PIN karty, když jsem měl zaplatit oběd. Ještě, že manželka měla u sebe hotovost, přesto jsem nemohl nezaslechnout něco o počínající demenci, uf. Areálem barrandovských filmových ateliérů jsem se brouzdal před asi 2 lety, když jsem do těch míst několikrát doprovázel svoji dcerku k natáčení druhé netflixovské série o císařovně Sisi. Barrandovské vily jsem obdivoval dříve v překrásné knize „Slavné stavby Prahy 5 – Barrandov“ a samozřejmě nafotil, co šlo vidět z ulice. Barrandovské terasy, to je dnes spíše smutnější kapitola, jak vizuálně, tak účelem využití. Tím vším „mnohoslovným“ se chci jen podělit o to, jak moc rád objevuji „staronová“ místa a kráčím tam, kde mně někdo blízký už kdysi byl. Třeba zde Jaroslav Foglar, jehož knihy jsem jako náctiletý hltal (obrázek č. 666 je prostě ikonický, nejde jen tak otočit stránku, vždyť kolikrát jsem na tom místě stál sám, a přitom vůbec nevěděl, že tu Foglar a jeho parta byli). Snažím se na sebe nechat působit atmosféru míst spojených s jinými více či méně známými lidmi (rodinná foto, spolky, sdružení, majitelé vilek či továren, ale i obyčejní dělníci, herci a filmové plakáty). Autor, který vložil do knihy tak krásný osobní úvod, dokázal toto vše úžasně skloubit. A já mu za to moc děkuji.

Kniha poutavá formou i obsahem, krásnými fotografiemi i zajímavým textem. Jen mi z ní bylo hodně smutno – staré Hlubočepy jsem důvěrně znala a až při prohlížení starých fotek si člověk uvědomí, jak moc se z nich nenávratně ztratilo. Škoda, že nedokážeme staré čtvrti renovovat s respektem k jejich původnímu charakteru a geniu loci.