Fíkovník
Profil knihy je v inom jazyku
Všetky obaly
#O čom je kniha Fíkovník?
Bez minulosti nemáte budoucnost. Ale dá se věřit paměti? Balkánská rodinná sága na pozadí nesmazatelných křivd a kolektivní amnézie 20. století.Fíkovník na zahradě domu, v němž se po druhé světové válce v istrijské vsi Momjan usazují manželé Aleksandar a Jana, hraje v rodinné sáze o hledání individuální i národní identity jak konkrétní, tak i ryze symbolickou roli. Členové rodiny sedávají v jeho stínu, jedí jeho sladké plody, čerpají z něj sílu a klid v bouřlivých dobách. Zároveň je strom symbolem stálosti a pevnosti, jejž žádná „lidská“ bouře nedokáže vykořenit, neboť statečně odolává uprostřed zvratů a převratů dějin a stává se příslibem naděje.
Goran Vojnović se v rozmáchlém vyprávění neustále pohybuje mezi realistickým zachycením událostí, popisem osob i míst a metaforickou obrazností, v níž se nezdolná příroda stává protiváhou křehkosti světa budovaného, ale taky systematicky ničeného lidmi: „To je válka. Fabriky se zastavily, čas se zastavil, všechno se zastavilo. Jenom Una se nezastavila. Teď je zase čistá jako kdysi. Jako když jsme byli děti. Teď není na světě krásnější řeka.“ Příběh Jadrana, jeho otce Safeta a děda Aleksandara a jejich žen Anji, Vesny a Jany má v sobě sílu individuálních a jedinečných osudů, které však autor citlivě konfrontuje s kolektivním osudem obyvatel bývalé Jugoslávie. Téma identity je pevně spjato s tématem paměti, reflektovaným z mnoha úhlů: Jadran pátrající po paměti své rodiny pochopí, že její ztráta, symbolizovaná postavou babičky Jany, znamená také ztrátu sebe sama. Čtenář však zároveň tuší, že paměť může být i zrádná, nespolehlivá a že se stává krutým vězením ve chvíli, kdy se postaví do cesty naší touze po svobodě. Ta se však často střetává i s láskou, jelikož láska je „krásná, ale nesvobodná, protože nás poutá k našim milovaným“. Ve světle těchto zjištění získávají příběhy Jadrana a jeho předků další a další významy: jejich objevování a interpretování ostatně k četbě velké literatury patří. (Založil/a: Pítrs85)
(Zobraziť viac 
)
)
Štatistiky
Vydanie
Kniha (1)
Istrijsky venkovov, idilicka krajina, která vám líbá oči, s vyhledem na Jaderske moře..Fíkovník ma silnou symboliku – strom, ktery zasadil dedecek, v románu roste na dvoře domu , ktery postavil, představuje tu plodnost, vášeň i pokus o smíření. Zachovava si svuj vzhled, vuni a vzdoruje silenstvi, ktere meni všechno od krajiny po lidi.
A v jádru příběhu stojí tři generace rodiny, jejichž osudy jsou poznamenány rozpadem Jugoslávie od poloviny 20. století přes balkánské války 90. let až do současnosti a uvede nás do světa Jadrana, třicátníka Slovinska, ktery prodelava manzelskou krizi a jehož dědeček právě zemřel a on se snaží pochopit sám sebe skrze historii své rodiny a překonat uzkosti a traumata. Vse vychazi postupně najevo a ze stripku vzpominek se pospojuje pribeh cele rodiny.
Začátek mě nadchl a vtáhl, ale postupně začal Rodinný příběh pusobit roztříštěně – neustálé skoky v čase a střídání perspektiv. Je to román, který vyžaduje stoprocentní soustředění, jinak hrozí, že nepochopíte, o co jde, ale když se vám podaří zorientovat , příběh zazáří svou hloubkou. Jindy má člověk chuť přeskočit celé pasáže. Na druhe straně je kniha krásně napsaná, s pasážemi, které dokážou očarovat.
Ochutnávka:
• „Možná nám není dáno, abychom rozuměli svým rodičům. Možná jsou roky mezi námi nepřeklenutelná vzdálenost a my nemůžeme dosáhnout ostrosti, která se skrývá za laskavostí jejich pohledu. Možná se před námi skryli dávno před naším narozením a my se narodili příliš mladí, abychom to pochopili.“
• „Bůh je úplně obyčejnej parchant.“
• „Pohled z automobilu byl kopií obrazu jeho pocitů. Všechno kolem něj se hroutilo a on se hroutil sám do sebe. Smutek konce léta přecházel do podzimu a přinášel tušení konce.“
• „Byli společně v tom věku, který je oba pomalu vymazával. Možná ho ona ve stárnutí jen o trochu předbíhá a už zítra na tom budou oba stejně mizerně – a zase bude všechno v pořádku.“
• „Nedokázali si představit hraniční přechod tam, kde nikdy žádný nebyl, nedokázali si představit chorvatské a slovinské celníky, jak na svých březích řeky Dragonji zastavují auta.“