Ach jo

Není to moje první Fulghumova kniha, takže jsem věděla, co čekat. Ale stejně mě vždycky překvapí, jak milé jeho příběhy jsou. Kombinace filosofických úvah, životních názorů a lehkého humoru, seštupovaná fantastickým čtením Vladimíra Čecha, je přesně to, co vás přinutí se trochu zamyslet a zároveň vám vykouzlí úsměv na tváři.
Pan Fulghum je ohromný sympaťák.

Je to už hezká řádka let, co jsem od Fulghama něco četl. Určitě to byla „Už hořela…“ a „Všechno, co…“, a také „…životní rituály“. Tehdy mi to přišlo jako celkem zajímavé čtení. Dokonce jsem měl i období, kdy jsem takovéto knihy s krátkými „životními moudry“ k popřemýšlení přímo vyhledával (víc jsem pochopil třeba rituál „ranní kávy“). Paradoxně v odstupu roků mě to už zase tolik nebralo. Asi jsem už dostatečně zmoudřel (haha) nebo nevím. Nebo v kolotoči života dospěláka jsem nenašel čas a klid k „meditování“ nad podobnými texty. Dost možná i proto, že v dospívání jsem byl věřící a více jsem tak vnímal i prvek duchovna v příbězích. Paradoxně před pár dny jsem byl opět „na lovu“ v místní knihobudce a objevil pět autorových knížek najednou. Ve výborném stavu. Jsou tenké, přemýšlel jsem, hodily by se mi na čtení do autobusu. Nezkusím opět?? Jo. A hrábl jsem jako první po nikdy nečtené „Ach jo“. Ze začátku trochu chaotické, ale postupně jsem si zvykal. I když i nadále platí, že už to není takové to údivné „uauu“ jako před lety, některé příběhy mě samozřejmě zaujaly více, jiné jsou takové „normální“, ale pořád to byly milé „storky“ o hledání smyslu a významu, o poznání, o prozkoumávání svého nitra i o hledání odpovědí, o vztazích k bližním. O akci a reakci, o tom, že věci nejsou jen černé a bílé. A že spousta věcí k vyřešení potřebuje čas. Laskavost. Umět se podělit. Jo, líbilo se mi to. Udělal jsem si čas na přemýšlení a vyplatilo se to. Takže žádné „ach jo, proč jsem nemohl číst něco jiného“, se nekonalo.

Krásně odlehčená filozofie s prvky humoru a životních mouder. Lehké odpočinkové čtení ,u kterého si čtenář ,opravdu odpočine.

Nejsem členem Bratrstva ledničky, spíše jen občasným návštěvníkem na jejich srazech. Rozhodně jsem názoru, že příběh Popelky, ve kterém je prase, je tou nejlepší verzí, kterou jsem kdy slyšel.
Ach jo a Robert Fulghum mi dělali společnost ve vlaku a byla to moc fajn společnost. Opravdu rád s ním trávím chvilky.